Ticho uvnitř lesku / Umělec Lukáš Novák představuje limitovanou edici skleněných objektů

Každý objekt od Lukáše Nováka se vyznačuje tím, že vybízí člověka k dlouhému pozorování. Některé se neustále mění v závislosti na tom, jak na ně dopadá světlo, jiné nutí k přemýšlení, všechny pak spojuje to, že zachycují ducha doby. Do objektů UltraCore I a UltraCore II chtěl umělec zachytit touhu po nesmrtelnosti a dokonalosti, která se v dnešní době zhmotnila v konceptech longevity a biohackingu.

„Jejich tvar, inspirovaný krystalem, odkazuje na fyzikální a geologický fakt, že diamanty vznikají pod tlakem, který ale společnost přenesla taky na proces práce a výkonu. Zářivé barvy uvnitř objektů se současně rozostřují stejně jako naše vědomí pod tíhou očekávání,“ popisuje objekty autor.

UltraCore I a UltraCore II vznikly v limitované sérii dvou kusů od každého objektu. O jejich významu, vzniku i o tom, jak vnímá tlak na výkon sám Novák, si můžete přečíst na dalších řádcích.

V nové edici skleněných objektů se zabýváš konceptem longevity a biohackingem. Je to něco, co je tobě osobně blízké?
Pozoruju tenhle koncept spíš ze společenského úhlu pohledu. Vnímám ho jako nastupující, široký trend, který na mě bliká ze všech stran.

Jak vnímáš ty sám dnešní touhu po dokonalosti a tlak na výkon – toužíš ty sám po dokonalosti? Pracuješ pod tlakem?
Téma životní proměny, růstu či vývoje mám ve své práci přirozeně. Hrál jsem vrcholově volejbal, kde je přítomný velký tlak, protože každý pohyb musí být perfektní. Sám zkouším všechno možné. Když mě z dlouhých sezení u stolu bolela záda, naučil jsem se cvičit. Kvůli tlaku na zlepšení osobního života jsem chodil na terapii nebo na dlouhé procházky se psem. Celkem zdravě jím a tak dále. Taková neustálá životní optimalizace.

Teď přichází nový tlak v podobě prodloužení si aktivní části života, což už vnímám s takovým úšklebkem, protože už nemám kde brát pozornost ani energii se něčemu takovému věnovat. Někde jsem teď slyšel, že v horizontu pěti až patnácti let bude možné zásadně zpomalit projevy stárnutí. Tak snad do té doby planeta i my vydržíme.

Jako výtvarník vnímáš hodně intenzivně tvary, patrné je to i v nové edici – co je podle tebe dokonalý tvar?
Kdybych měl vybrat jeden, tak koule. Nebo vejce – to má v sobě formu i život. Vytvořil jsem dva objekty – reliéfy, které připomínají hlavy nebo masky. Jsou tvarově přesné, ale jejich výraz se odehrává za matným sklem, kde se barevný prostor rozpadá, mění, zůstává trochu nedořečený. Právě jejich vnější tvarová přesnost odkazuje na společenský tlak, na neustálé sochání a zdokonalování vlastního já.

Jak dlouho nové objekty vznikaly?
Zhruba pět měsíců. Dlouho jsem ladil sklon jednotlivých ploch, protože právě jejich zkosení ovlivňuje, jak se barevný prostor láme a mění. Kvůli ručnímu zpracování je každý objekt trochu jiný – žádný není úplně stejný.

Přiblížíš čtenářům i samotnou výrobu?
Navazoval jsem na mou předchozí práci s broušenými krystaly, které jsem představil například v New Yorku nebo v Tchaj-peji. Modeloval jsem objekty nejdříve ručně, později pomocí 3D softwaru. Dále se objekty velmi dlouze ručně brousí a leští. Perfektní zpracování je ve broušeném skle základ. Jeden váží deset a druhý dvanáct kilo. Je v tom kus materiálu, ale i hodně práce.