• Art
  • Kultura
  • David Černý / Když to půjde do pr***e s artem, vždycky se můžu nechat zaměstnat jako pilot
Další článek
1 / 9

David Černý / Když to půjde do pr***e s artem, vždycky se můžu nechat zaměstnat jako pilot

Mohl skončit jako dokumentarista, hudebník, herec, architekt, nebo jako stíhací pilot, nakonec ho život nasměroval na dráhu ryze uměleckou. Dnes je David Černý jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků, jehož dílo provokativně rezonuje napříč celou společností a probouzí v lidech to, co by umění probouzet mělo – emoce. Pozitivní i negativní. V Mlýnské kavárně jsme se bavili mimo jiné o tom, čemu se intenzivně věnuje v poslední době, tedy jeho spolupráci s developerskou společností Trigema na rezidenčním projektu Fragment.

Advertisement

Setkali jsme se v Základně. Tak David říká Mlýnské kavárně, vklíněné na břehu Čertovky mezi Kampou a Újezdem. Po druhé dávce vakcíny proti viru, který už přes rok bezostyšně zasahuje do životů nás všech, se prý stále necítil úplně dobře, přesto se v Mlýnské objevil se svou typickou živoucí energií, na které jsem dozvuky vakcinace rozhodně nepostřehla.

Zajímalo mě, jak se vlastně kontroverzní, nepolapitelný výtvarník dostal k realizaci rezidenčního projektu Fragment, který od října minulého roku vyrůstá pod taktovkou společnosti Trigema v Karlíně. „Táhne se to už dlouho. Začalo to tím, že Marcel Soural, kterého jsem v té době vůbec neznal, ode mě chtěl nějakou sochu. Takže jsme nejdřív absolvovali spoustu schůzek, během nichž jsem nějakým dvěma chlapíkům předkládal svoje návrhy. A jim se to strašně líbilo a byli ochotní do toho jít, ale já jsem chtěl, aby mi to po půlroce schůzování konečně potvrdil někdo z vedení Trigemy. Načež jsem se dozvěděl, že se s někým takovým celou dobu potkávám, když Marcel řekl: ‚No mně to patří.‘ Takže to byla taková vtipná záležitost,“ začíná vyprávět David. Z prvotní iniciace pak vznikl Trifot, kinetická socha umístěná v Nových Butovicích před galerií Czech Photo Centre, a plodná součinnost trvá dodnes. „S Marcelem jsme se rychle spřátelili, máme spolu spoustu vtipných historek. Takže celá tahle spolupráce na Fragmentu a dalších projektech je postavená hlavně na vzájemných sympatiích, na symbióze našeho osobního vztahu.“

Vize pro Fragment byla od počátku jasná: v Karlíně vznikne rezidence, která spojí architekturu s uměním. David tak úzce spolupracoval s architekty Jiřím Řezákem a Davidem Wittasskem ze studia Qarta, až nakonec vznikl návrh reflektující prostředí, ve kterém budova vyrůstá. „Ten tvar má připomínat ležící postavu, obklopenou dalšími figurami, tedy sochami a jejich fragmenty, které znázorňují podporu jednoho druhým. Právě tenhle motiv má jasnou souvislost s historickou budovou Invalidovny,“ vysvětluje David.

“Dneska je každé odvětví absurdně superfragmentované, všechno se dělí na subsekce. Takže máš umělce konceptuálního, vizuálního, umělce na rozdělování pohlaví… Například i na FAMU je spousta nesmyslných oborů a podoborů, přitom sto let zpátky se to všechno vešlo pod termín filmař.”

Podle něj dává protnutí umění s architekturou naprostý smysl, jelikož v minulosti šlo o něco běžného. „Vždycky to přece bylo jedno a totéž. Michelangelo navrhoval Baziliku svatého Petra, protože umění a architektura byly spojené. Obojí je o nějakých proporcích. Jenže pak se to začalo oddělovat. A to se netýká jenom umění a architektury, dneska je totiž každé odvětví absurdně superfragmentované, všechno se dělí na subsekce. S tím, jak je nás stále víc a víc, vzniká víc energie, a my se tak potřebujeme úplně nesmyslně zaměstnávat. Takže máš umělce konceptuálního, vizuálního, umělce na rozdělování pohlaví… Například i na FAMU je spousta nesmyslných oborů a podoborů, přitom sto let zpátky se to všechno vešlo pod termín filmař,“ rozvášňuje se David a dodává, že i on sám inklinoval k architektuře, ale šlo o jeden z mnoha oborů a zájmů, kterými se v minulosti více či méně zabýval. „Chybělo hodně málo a skončil jsem na FAMU na dokumentu, trochu chybělo k tomu, abych skončil někde na herectví, trochu chybělo taky k tomu, abych skončil jako stíhací pilot a trochu taky k tomu, abych skončil právě na architektuře. Z kapely mě, pravda, vyhodili, takže ta rocková, logicky mně nejpřirozenější cesta, neměla šanci. Ta byla zadupaná, protože jsem nebyl schopný chodit pravidelně na zkoušky. Ale mám papíry na velké letadlo, takže hele, kdoví. Když to půjde do pr***e s artem, můžu se nechat zaměstnat jako pilot,“ říká s nadsázkou.

Advertisement

Zdá se, že právě u Fragmentu se daří tuhle multidisciplinaritu dobře využít. Dochází zde k propojení činností, které se tokem času oddělily, přitom za stálého důrazu na to, aby byl výsledek jak estetický, tak funkční. „Myslím, že to dopadne dobře. Doufám v to. Ale do poslední chvíle to bude překvapení. Ač se to nezdá, v průběhu každého tvůrčího procesu si pokaždé říkám, že to snad dobře dopadne. Ale zpětně vidím, co všechno jsem pos**l a co jsem mohl udělat líp. A tak to je vždycky. Někde to uletí. Každou věc, kterou jsem udělal, bych nejradši zrušil a udělal ji znova.“ Se smíchem dodávám, že u Fragmentu to asi tak jednoduché nebude – jedna ze soch totiž bude mít bezmála pětadvacet metrů, ani další fragmenty nebudou zrovna skromných rozměrů.

Všechny objekty už postupně vznikají z nerezové oceli, což je materiál, se kterým David „dělá furt“. Zároveň u nich využívá fragmentování, aby jejich podoba korespondovala se vzhledem budovy. „V sochách je tenhle koncept přenesený v jiné formě, v jiném divajdování. Také u nich pracuji s opakováním, vrstvením, dělením – nejdřív jsem je celé vymodeloval ve 3D programu a až pak různě naporcoval,“ popisuje David a seká u toho rukama, aby naznačil proces porcování. V současné době je hrubá stavba Fragmentu přibližně v polovině a sochy by se podle harmonogramu měly začít instalovat příští rok v červnu. Půjde o technický oříšek a velkou výzvu, jelikož největší socha se bude k budově připojovat v celku. „No, bude to dost velký. Ale jinak by bylo príma, kdyby to na nějaký lidi působilo pozitivně. Hlavně teda na kámoše. Ale samozřejmě nás za to hodně lidí nebude mít rádo. Tady je totiž standard, že čím víc je člověk vidět, tím víc ho lidi nenávidí,“ říká David.

Ano, společnost má na dílo Davida Černého spoustu názorů. A i když si mnozí možná myslí, že si s tím vůbec neláme hlavu, pletou se. „Mívalo mělo pro mě význam, že tvořím něco, co přetrvává. Obzvlášť v téhle době, kdy je všechno na jedno použití. Z toho se můžu fakt pos**t. Roky života jsem si říkal, že ty moje věci musí nějak vypadat, protože tady přece budou sr**t lidi i po tom, co tady už dávno nebudu. Ale na druhou stranu si uvědomuju, že tohle sr**í, které si s sebou potáhnu, je vlastně docela nepříjemné.“ Ale nic není věčné, dodává. Takže možná ani to sr**í nepotrvá věčně. „Stalin měl stát taky tisíc let a šel dolů už po sedmi,“ uzavírá myšlenku David a já sama si uvědomuji, že dnes se najde spousta lidí, kteří ani nevědí, proč se plácku pod pražským Metronomem říká Stalin. Takže i na to, co před lety vyvolávalo bouřlivé emoce, se zapomnělo.

“Mívalo mělo pro mě význam, že tvořím něco, co přetrvává. Obzvlášť v téhle době, kdy je všechno na jedno použití. Z toho se můžu fakt pos**t.”

Na závěr se ptám, co vlastně bude následovat po Fragmentu, protože vím, že Davidova spolupráce s Trigemou touhle realizací rozhodně nekončí. „Děláme na projektu lodi (pozn. autorky: Top Tower v Nových Butovicích). To je dost velké a zábavné, takže se na to hodně těším, i když zatím nevíme, jestli to projde. Se svým architektonickým ateliérem Black n‘ Arch jsem pak poměrně intenzivně zapojený v projektu Lihovar Smíchov. Tam vznikne taky moje permanentní galerie a bude se otevírat příští rok, ještě před létem.“ A stejně jako David i já doufám, že to všechno dobře dopadne.