• Móda
  • Rukověť stylu Vojty Vojtíška / Poslední český mod!
Další článek
1 / 6

Rukověť stylu Vojty Vojtíška / Poslední český mod!

Grafický designér, který předesignoval Orion a Staropramen, hudebník, umělec… jeden z nejuznávanějších českých odborníků na produktový design, stejně tak milovník britských subkultur šedesátých let, vášnivý řidič skútru Vespa a starých saabů. Vojtu jsme navštívili v jeho strašnickém domě, kde si okamžitě přijdete jako v pomyslném muzeu těch nejvíc cool artefaktů, jaké vás jenom napadnou: nejstarší počítače Apple, hromady inspirativních knih a fashion magazínů, na stěnách fotky a plakáty odkazující na různé světové popkulturní milníky a osobnosti. Vojta ví o stylu vše!

Základem mého šatníku jsou jednoznačně button-down košile. Dominují dvě značky: Fred Perry a Ben Sherman. Je to prostě ideální kousek. Můžeš ji vzít k jakékoli příležitosti a v podstatě k čemukoli. Fred i Ben mají úžasnou invenci ve vzorech a barvách. Od tartanu, který miluji, přes gingham kostičky po formální oxfordku v tmavě modré či bílé. Střih se drží v podstatě po léta pořád stejný. To mi vyhovuje. 

Když si nemůžu koupit košili v Londýně nebo v Berlíně, můžu si ji v pohodě objednat po webu, protože vím, která velikost mi přesně sedí. Před časem mi v tom trochu nadělal bordel Ben Sherman, kdy začali dělat různý „mod-fit“, „slim-fit“ a podobně. Fred si jede pořád tu svou. Hodně mě baví jejich kooperace s módními návrháři nebo hudebníky a umělci.

Z poslední doby je to pro mě neuvěřitelně krásný retro zpět do třicátých let s Margaret Howell nebo už dvě sezony za sebou spolupráce s hudebníkem Milesem Kanem. Co ale opravdu miluji, jsou jejich „retro“ a re-issues kolekce. Mám pár kousků ve skříni, včetně remaku proužkované bílé Shermanky s límcem „na tři prsty“.

Button-down je pro mě ale i „postoj“. Košile s historií. Počátek výroby je v mých milovaných „šedesátkách“, kdy s hlavou plnou nápadů a inspirací z Ivy League přijel z Ameriky zpět do Anglie Arthur Benjamin Sugarman, a.k.a. Ben Sherman (ano, podle amerického tanku). Carnaby Street, kde měl krámek, ve kterém prodával tisíce(!) košil týdně, se zaplavila do té doby nevídanou záplavou barev, vzorů a proužků, které dle jeho návrhů vyráběla jeho fabrika v Brightonu.

Existuje tisíce důvodů, proč se button-downs staly základním prvkem oblékání Mods a později skinheads, suedeheads a pak i částečně britpopu… At je to, jak je, tahle košile je součástí mladých britských subkultur od šedesátých let. Je to styl, který nepodléhá módě. To mě na tom baví. Tyhle košile jsou věčnou klasikou. Nevypadáš v ní trapně, když je ti šestnáct, a můžeš v ní jít i do penálu. (Jak kdysi prohlásil Paul Weller: Mod is like a Code to me. I am a Mod, I will always be a Mod, You can burry me Mod).

Mám ve skříni plno kousků, které jsou více než patnáct let staré, dají se pořád nosit. V těhle košilích vypadáš slušně, ne jako nějakej rozevlátej hippík, baví mě, že ve stejných hadrech a botách můžu jít odpoledne na schůzku s klientem a pak rovnou večer s kamarády na pivo.

Radost z nedávno koupené věci mi naposledy přinesla cestovní taška. V době, kdy se vlastně nikam nesmí cestovat. Chtěl jsem podpořit svůj oblíbený obchod v Brightonu Jump the Gun a vyskočila na mě na jejich webu sleva na cestovní tašky (není divu, v téhle době). Je od tradičního skotského výrobce cestovních zavazadel Glena Appina, který je vyrábí od roku 1903. Je vyrobena z originálního skotského Harris Tweedu. Je to takovej ten typ tašky, co mají všude na fotkách Dexys Midnight Runners. Nevim, co v nich pořád nosili, ale bylo to cool, vypadalo to, že jsou stále na útěku. 

Momentálně mám zálusk na kalhoty, které vznikly ze spolupráce Margaret Howell a Fred Perry. Vycházejí z archivu klasických širokých tenisových kalhot s puky a vysokými záložkami. Jsou vyrobené z lehkého kepru v bílé barvě. Prostě ideální na letní dovolenou. Tak uvidíme, jestli bude nějaká dovolená a nějaké kalhoty.

“Je to styl, který nepodléhá módě. To mě na tom baví. Tyhle košile jsou věčnou klasikou. Nevypadáš v ní trapně, když je ti šestnáct, a můžeš v ní jít i do penálu.”

Poslední místo, kde jsme trávil letošní dovolenou je Liberec, kam jsme vyrazili s partnerkou. Nikam do ciziny se v podstatě nedalo jet. V Liberci už jsme byli několikrát na srazu saabů, je tam silnej a hodně stylovej Saab Club. Letos jsme si pronajali malinkej apartmán v takový starý dřevěný vile těsně pod Ještědem. Bylo to skvělý na procházky po lese, výlety do okolí a rostlo plno hub! Tramvají kousek do centra Liberce do ZOO a krásný procházky mezi úžasnýma prvorepublikovýma vilama na Masarykově třídě. Nadchlo nás to a rozhodně se tam chystáme co nejdříve znovu.

Jsem velkým sběratelem figurek Tintina a každý rok se těším na blešák do Nice, kde se dají koupit opravdu moc pěkné kousky, ale i modýlky autíček z jednotlivých příběhů v originálním balení a s certifikátem popisujícím, na které stránce a ve které scéně se autíčko objevilo. 

Každý rok se pravidelně vracím do jižní Francie. Jezdíme tam s přestávkami už víc než patnáct let. Pronajímáme si s mojí partnerkou byt ve staré vile kousek od pláže s výhledem na moře. Golfe Juan je v podstatě větší vesnička pět kilometrů od Cannes a asi tři kilometry od Juan les Pins. Nedosáhl tam ještě tolik cestovní ruch a je to relativně tiché místo, kde cítíte původní atmosféru rybářského přístavu a keramických dílen. Měl zde jednu i Pablo Picasso.

Když sedíme v rohové brasserii kousek od nádraží, vždy pokukuju jedním okem ke dveřím a čekám, kdy se v nich objeví Delon, Ventura nebo Belmondo s gitankou v koutku úst jako komisař v nějaké staré francouzské detektivce. Takovou atmosféru to tam má. Krásný divadelní amfiteátr hned na břehu moře – divadlo Jeana Maraise, který zde také pobýval. Lístky dovnitř není potřeba shánět, koupíte si lahev růžového a sedíte v doku přístavu a posloucháte tu dramatickou francouzštinu nebo jazzové koncerty, které se tam každoročně konají. 

Letos jsme po dlouhé době přerušili tuhle naši tradici, tak doufám, že příští rok už to zase vyjde.

Z doplňků se neobejdu bez šátku. Myslím, že šátek kolem krku je ten pravý „mod“ doplněk. Navíc s mými chronickými potížemi s hlasivkami mně pomáhají udržovat krk ve správné kondici. Tootal je značka mé volby – anglická tradice od roku 1842, hedvábí, bavlna, kašmír, úžasné vzory a barvy… Vždycky se dá najít ten vhodný pro vás.

Chce to ale přece jenom trochu odvahy, protože v našich končinách jsme u mužů zvyklí na šátek kolem krku spíše u seladonů z českých komedií sedmdesátých let.

Jídlo, na kterém už čtyřicet let ulítávám je berlínský currywurst. Geniální poválečný vynález! Nejšťastnější chvíle prožívám, když si s kamarády vždycky hned první den příjezdu do Berlína dáme u legendárního stánku rodiny Konnopke na Prenzl’bergu Currywurst mit Darm, Pommes a malou lahvičku Schultheisse.  

Nejlepší kulinářský zážitek jsem měl v restauraci NOBU v Atlantis the Palm v Dubaji. Můj dobrý kamarád Hervé je tam hlavní chef, a nejen tam, je šéfem přes všechny kuchyně restaurací NOBU celosvětově. Ale vrátit bych se chtěl do NOBU v Monaku. Mám narozeniny v červenci a vždy je slavím na dovolené ve Francii. Hervé to ví a proto mně zařídil večeři u nich v Monaku.

Chtěl jsem překvapit i svou partnerku, neboť v NOBU opravdu nevečeříte každý týden. Po celodenním chození ve vedru po Monaku jsme nasedli do auta a já jí řekl, že ještě jdeme na slavnostní večeři. V podzemní garáži jsme se v autě rychle dali trochu dohromady, Iva si přišmrncla make-up ve zpětném zrcátku a vůz jsme slavnostně předali garážmistrovi NOBU.

Když jsme vstoupili do restaurace ve druhém patře hotelu Fairmont, který stojí přímo nad slavnou zatáčkou – vracečkou Fairmont Pin, Grand Prix Monaco, kde vozy Formule 1 projíždějí na dvojku rychlostí kolem 40 km/hod. – čekal na nás již náš garçon s welcome drinkem na tácku. Samozřejmě šampaňské pro dámu, ale co mě dostalo, byla lahev monackého piva pro mě! Hervé ví, že jsem pijan piva, tak dotáhl pozvání až do tohoto detailu.

A jídlo? Osm chodů japonské, středomořské a fusion kuchyně a k tomu tři dezerty a zmrzlina. Ne nadarmo je na plakátě před NOBU citát od Kate WinsletHeaven on earth and sex on a plate…“ To asi vystihuje všechno. Jde totiž o ten zážitek, kdy sedíte na terase nad mořem, pod vámi bijí vlny do skalnatého břehu, vidíte zapadající slunce nad horizontem a výhled máte do tří zemí najednou: pod vámi Monako, vpravo Francie, vlevo Itálie. Bylo to opravdu tak, jak říká Kate.

Městem, kde nejraději nakupuji je jednoznačně a bez přemýšlení Berlín. V Berlíně seženeš všechno – a ještě je v krámech milý personál!

Nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetl je Můj život a Adolf Loos. Je to kniha od jeho o třicet let mladší manželky Elsie Altmann-Loos. Mám rád životopisná díla, vlastně už nečtu ani nic jiného. Adolf Loos byl geniální architekt, ale mě hodně zajímá aspekt jeho osobnosti jako reformátora života, enfant terrible vídeňské kulturní scény, bořiče zažitých dogmat (Ornament a zločin).

Elsie popisuje vzlety i pády po jeho boku. Vídeň, Paříž a Côte d’Azur … setkávání a rozhovory s jeho současníky, jako byli Peter Altenberg, Karl Kraus nebo Oskar Kokoschka. Jeho úvahy nad módou a stylem. Například v jeho knize Proč má být muž dobře oblečen, nebo jeho v podstatě “punkový” fanzine Trotzdem. On byl vlastně “Godfather” modernismu.

Při snídani poslouchám album skupiny Chuzpe nazvané Vor 100 Tausend Jahren. Chuzpe spoluzakládál v roce 1977 můj celoživotní vídeňský přítel Robert Wolf. Je to legendární rakouská punková kapela, která si prošla vším, čím si punková skupina má projít. Hráli i jako předkapela Blondie či Ramones ve Vídni. Vydali asi 10 desek, od prvního singlu každá skladba je geniální.

Robert nás už za komančů zásoboval deskama, časákama, knížkama a modními doplňky (placky, nášivky), které nám pomáhaly žít za železnou oponou. Album vyšlo v roce 2014 a je pro mě jakýmsi testamentem jedné kulturní éry, ale i konfesí umělce. Skladby Das Lezte Lied (Wird das Erste Sein) anebo Was vom Punkrock übrig Blieb mně vhánějí slzy do očí. Robert po smrti většiny ostatních členů Chuzpe pokračuje dál v tvorbě.

Vydal již tři desky pod názvem The Good Force (Gute Kräfte Sammeln Sich byl velmi úspěšný hit z počátku jejich kariéry). Hudba je ovlivněna hodně krautrockem a moderní elektronikou. Dělá sám i obaly a videa. Robert je asi poslední žijící renesanční umělec – a můj dobrý přítel.

“Moje garáž je můj Gentlemen's Club. Místo, které chce mít každej muž a kde se můžeš vracet do dětství.”

Nejoblíbenější část mého domu není v mém domě. Je to garáž na zahradě. Podle mých informací garáž přistavěl na zahradě původní majitel někdy v sedmdesátých letech a je proto dimenzovaná tak maximálně na Škodu 100 nebo tráboše. Nikdy jsem ji tedy nepoužíval k původnímu účelu. Trochu jsem jí postupem doby vytúnil, udělal dřevěnou podlahu, zateplil stěny. Sloužila nejdříve jako můj atelier, potom jako zkušebna kapely mého staršího syna a následně jako modelářská klubovna syna mladšího s jeho kamarádem. Dokonce jsem tam nějaký čas, když jsem se rozváděl, i bydlel.

Za tu dobu se z ní stalo muzeum, modelářská dílna, knihovna a skladiště všeho, co je vám drahé, ale nechcete nebo nemůžete mít v bytě. Police, regály a stěny jsou přeplněny vším možným, když usedneš do pohodlné sedačky a tvé oči spočinou na čemkoli, musíš to vzít do ruky a prohlížet si to. Prolistovat staré časopisy jako Letectví a kosmonautika, Abíčka, Pionýr, Rychlé šípy, prohlížet krabičky od Revellů a Airfixů, ve kterých ještě čekají modýlky na slepení. Obdivovat kouzlo starých matchboxů. 

Ke své profesi jsem se dostal přes zálibu v kreslení a lidovou školu umění, kam jsem chodil asi od páté třídy. Zhruba ve stejné době jsem se dostal poprvé k big beatu, a to přes ségru a desky, které domů nosila od svých kamarádů. The Beatles a Rolling Stones, pak Small Faces, Dave Dee, Kinks a všichni tihle užasní rebelové. Hltal jsem nejen hudbu, ale i obaly těch desek.

Kopíroval jsem jejich loga (nevěděl jsem, že to jsou loga, možná se tomu ani tak neříkalo). Kradl jsem s kamarády samolepky Shell, Esso, STP z TIRáků a Castrol GTX a Champion ze škodovek. Teta emigrantka ze západního Německa mi občas poslala Bravo, Pop a nějakou desku. Všechny tyhle atributy „Západu“ ve mně vyvolávaly úžasné představy vizuálního světa tam na Svobodě. 

Začal jsem kreslit svoje loga, svoje hudební časopisy, s kamarádem Lubošem Čámským jsme vydávali hudební fanzine. The Who, Stones, Sex Pistols a The Jam – všechno to bylo krásný, nový a tak svobodný!

Postupně jsem začal dělat pro kamarády a kapely, ve kterých jsem sám hrál, obaly na kazety, letáčky na podzemní koncerty, plakáty. Všechno ručně, písmo, ilustrace, výstřižky. Nebyly computery ani kopírky, maximálně starej kufříkovej psací stroj mojí maminky, která si na něm po večerech přivydělávala opisováním textů do práce. Neměl jsem ani tucha, že kluci v Anglii to dělaj uplně stejně. D.I.Y. estetika. Paralelně to šlo v obou světech.

“Pak přišel únor 2020 a já teď dělám doma ve Strašnicích jídelníčky a letáčky pro rozvoz místním hospůdkám, loga a nové identity pro odvážné známé, kteří zakládají nebo reorganizují svoje módní salony a salonky, nové krabice na rozvoz pizzy pro řetězec našeho bubeníka. ”

Věděl jsem, že to je to, co bych chtěl jednou dělat. Netušil jsem, že se tomu říká graphic design a dá se tím i živit. V roce 1988 nastal zlom. Známá z Londýna mi přivezla knížku o vycházející hvězdě grafického designu Nevillu Brodym a jedno číslo Vogue. V tu chvíli jsem pochopil, že je to práce, krásná práce.

Po revoluci přišla náhoda, setkání s kreativním ředitelem agentury Raymond Loewy International, který na náměstí Republiky zahlédl billboard, který jsem dělal. Ukázal jsem mu svoje portfolio volné tvorby a věcí, které jsem dělal jako kluk pro underground. Pak následovalo setkání s ředitelem agentury a už to šlo ráz na ráz. Začal jsem pro ně pracovat jako „packaging designer“.

Co víc můžete na začátku kariéry chtít, než že začnete rovnou pracovat pro Philip Morris a Nestlé? Tehdy to vyšlo. Raymond Loewy měl totiž tyhle klienty ve svém celosvětovém portfoliu a zrovna koupil Tabák Kutná Hora a Orion tady v Československu. Bylo potřeba přebalit a přebrandovat stovky, možná tisíce produktů. Skoro všechno se stejně dělalo v Londýně a Paříži, ale přece jenom pár, snad stovka výrobků byla z mého ateliéru.

Šest let práce pro Nestlé vám už samo otevře dveře do velkých a prestižních firem z oblasti rychloobrátkového zboží. A tak jsem „přebaloval“ Vitanu, Kofolu a další. Když už jsem měl trochu plný zuby sladkostí a instantních polévek, přišla další šance. Redesignoval jsem komplet etikety pivovaru Staropramen, který tenkrát zrovna koupil britský Bass a později Interbrew. Byla to úžasná práce, protože pivo je moje vášeň a v marketingu byli tehdy osvícení lidé a rovněž milovníci piva.

Zatím poslední velký zlom v mé kariéře grafického designéra přišel někdy před sedmi roky, kdy mě oslovila moje dlouholetá úžasná kamarádka Victoria, jestli bych nechtěl dělat kreativního ředitele pro jeji dubajskou firmu. V podstatě bez váhání jsem souhlasil a nikdy toho nelitoval. Udělali jsem společně úžasné projekty pro ještě úžasnější společnosti. Ferrari Owners Club U.A.E., restaurace NOBU, módní přehlídky a eventy pro Cybex, Baoli Club v Monaku, ale hlavně úžasnou sérii golfových turnajů Beauty and Golf Tour, který Victoria vymyslela a celou dala dohromady. 

Pak přišel únor 2020 a já teď dělám doma ve Strašnicích jídelníčky a letáčky pro rozvoz místním hospůdkám, loga a nové identity pro odvážné známé, kteří zakládají nebo reorganizují svoje módní salony a salonky, nové krabice na rozvoz pizzy pro řetězec našeho bubeníka. 

A učím. Učím Graphic Design a Visual Arts v Britské škole v Praze. A moc mě to baví!

Nejzvláštnější věc do bytu, kterou jsem si pořídil je můj strop v obýváku. Domeček, ve kterém bydlím, byl postaven v roce 1952 tak trochu svépomocí řemeslníků tady od nás z ulice. Měl jsem pořád problémy s praskáním stropu v obýváku. Je to jen rabiska, a ta zkrátka lety pracuje. Řešili jsem to různě, stěrkou, sádrou a různým tmelením a flikováním. Strop si ale pořád dělal, co chtěl. Inspirace přišla asi po osmém pivu v naší milované kavárně Godot v Kastanienallee na Prenzl’bergu v Berlíně, kde mají strop vytapetovaný komiksem, který jim nakreslil na míru místní umělec.

Ve Vídni jsem koupil ve výprodeji v mém oblíbeném Runch! Comics Storu tři tlusté černobílé booky Spidermana a Fantastic Four, tištěné ještě pěkně postaru na takovém skoro novinovém papíře, po pěti eurech. Formát byl trochu méně praktický než ty velké plachty u Godota – spíš takové ty americké mrňavky. Poprosil jsem svého velmi šikovného kamaráda Kubu a šup dva dny lepení tapetovým lepidlem a strop byl hotov. Já stránky vyřezával po jedné z booků a Kuba lezl nahoru a dolu na židličku. Spočítal to a říkal mi pak, že se mu ještě asi týden o těch příšerách zdálo. Tak, teď ať si strop praská, v té záplavě černobílých kreseb to není vidět!

www.secondvisiondesign.cz