Profesor autodesignu Paolo Tumminelli / Kdyby lidstvo za dvacet let rostlo jako auta, měří Heidi Klum přes dva metry

Po celé minulé století znamenalo vlastnictví automobilu pro lidi samé pozitivní emoce. Ať už to byl zážitek z rychlosti, vyjádření vlastního stylu, symbol společenského statusu, anebo ztělesnění svobody. Nyní se význam radikálně proměňuje.

„V jednadvacátém století zažíváme celkovou proměnu tohoto paradigmatu,“ říká mi respektovaný světový odborník na automotive Paolo Tumminelli v našem videohovoru. Povídáme si o tom, jaké je současné vnímání automobilů a také, na co se v této oblasti připravit. „Změny nezpůsobují samotná auta, ale spíš politika a veřejné mínění,“ vysvětluje Tumminelli, který se na automobily dívá i pohledem původně vystudovaného architekta. „Jejich masivní přítomnost ve městech a všude kolem nás z nich pro veřejnost učinila hrozbu,“ dodává.

Tumminelli vystudoval architekturu na milánské polytechnice, svou kariéru ale spojil hlavně s automobily a designem. Prošel stáží v designu Alfy Romeo, pracoval pro Momo Design, věnoval se také marketingu, kdy pro slavnou německou porcelánku Rosenthal vymýšlel strategie. Již dvacet let působí jako profesor designu na Köln International School of Design.

Dalším aspektem, který podle něj má vliv na změnu ve vnímání aut, je bezpečnost. „Zavedením rychlostních limitů ztratila auta jedno z hlavních měřítek, jak posuzovat jejich schopnosti. Místo toho lidé z automobilového průmyslu deklarují kvalitu prostřednictvím hvězdiček v bezpečnostních testech.“

Přístup k autům se změnil z radostného pohybu a řízení na prevenci nehod. „Jaké dnes máme měřítko, podle kterého pohlížíme na auta? Už ne, jak moc díky nim můžeme být volní a svobodní, ale jak dobře nás ochrání před smrtelnou nehodou. To v principu vede ke zhoršení jejich obrazu, protože už od začátku pracujeme s negativními emocemi.“

Změnit současný pohled nebude jednoduché. Automobilky ztrácejí vůči společnosti zodpovědnost. Prodávají auta, ale nedokážou ovlivnit, jak jejich výrobky v systému budou dál fungovat. „Vyrábíme nejlepší automobily v historii. Máme skvělou techniku. Design je do detailu propracovaný a stejně tak další věci, o kterých jsme kdy v autech snili. Ale nemáme se kam s nimi vydat. Jsme vězni dopravních zácp, svazují nás různé limity.“

Paolo Tumminelli tvrdí, že automobilový průmysl problém nechápe. Ladí nyní jen design.
„To není problém málo přitažlivých aut, ale málo přitažlivého celého systému. Když si koupím auto, tak ho chci používat a necítit žádné provinění.“

Co se týká samotného designu, je zřejmá převaha agresivního stylingu. Mezi nejvýraznější znaky patří zvětšující se masky chladiče a další falešné prvky. Tímto směrem se výrobci vydali poté, co značka Audi v devadesátých letech představila tzv. single frame – velkou mřížku chladiče, jež odkazovala na meziválečné závodní speciály Auto Union. Tumminelli přirovnává tento trend k americké módě obřích zadních ploutví. Ta se zrodila v padesátých letech z potřeby rozhýbat trh a dát zákazníkům impuls pro koupi nového vozu.

„Problém dnešních designérů je, že posledních dvacet let mřížky chladiče ještě zvětšují,“ říká. „Zákazníky naučili podle grillu rozpoznávat, o jakou značku se jedná. Dnes už ale mřížka chladiče není funkčně potřeba. Je to dekorace, která předstírá, že je něčím, čím není,“ vysvětluje Tumminelli, který podobné prvky nepovažuje ani za dobrý marketingový nástroj.

„Nevěřím, že by to měl být důvod pro koupi auta. Komunita automobilových fanoušků, která podobné prvky ocení, se pořád ztenčuje. Všichni ostatní chtějí hlavně auta, jež dávají smysl,“ odhaluje fakt, který tradičního petrolheada asi příliš nepotěší.

Agresivní styling ve většině případů není ani funkční, ale ani nepomáhá vnímání auta jako pozitivního objektu. V historii i současnosti najdeme jen několik výjimek, například sportovní Lamborghini Miura nebo lidový Fiat 500, jež fungovaly (v případě fiatu stále fungují) jako příklady, kdy úspěšný design automobilu nemusí být agresivní, aby byl považován za silný.

Jak podle profesora designu můžeme změnit současný, poněkud negativní obraz automobilů? Zejména prý redukcí jejich velikosti. „Pokud porovnáte růst rozměrů aut s lidmi, tak se v posledních dvaceti letech průměrná výška lidí skoro nezměnila. Auta se ale zvětšila o patnáct procent. To je jako by Heidi Klum nyní měřila 2,07 metru,“ směje se Tumminelli. A vážněji dodává, že velikost aut roste kvůli bezpečnostním systémům, ale naději vidí spíš v moderních technologiích, které by brzy mohly pomoci zredukovat růst rozměrů, nebo trend dokonce obrátit.

Velkou příležitostí podle Tumminelliho je také nynější masivní nástup elektromobility. „A to nejen z důvodů kompaktních rozměrů elektromotorů, ale i jejich celkové konstrukční jednoduchosti.“ Monopol tradičních výrobců dosud spočíval ve vývoji motorů. Dnes je pro nováčky ale šance prorazit daleko větší, než kdykoli předtím. I proto se nyní tolik mluví o Apple Car, Google Car a jiných.

To vše by mělo napomoci ke změně obecného vnímání automobilu. Ze současného téměř vyvrhele společnosti znovu na přátelský objekt, jako tomu bylo dřív. Jenom jsme na to zapomněli. „Ocenil bych, kdyby automobilový průmysl zariskoval, zkusil jít víc do podstaty designu a definoval nový designový jazyk,“ zamýšlí se profesor.

S tím ale musí přijít i proměna celého systému. „Jsem architekt a moje chápání automobilu se odvíjí od znalosti, jak fungují města a společnost, a je jasné, že automobil v našich životech potřebujeme. Máme možnosti, zkušenosti, zdroje, technologie i trh. Otázkou zůstává, jakým směrem bychom jej měli dále rozvíjet,“ uzavírá Paolo Tumminelli.