Další článek
1 / 18

Maputo / Nečekaný ráj pro nadšence do architektury z celého světa

Architektura už dávno není tématem jenom pro architekty. Popularita internetových pořadů jako Gebrian VS či veřejná debata o osudu Libeňského mostu v Praze dokazují, že o architekturu je u nás čím dál tím větší zájem. Kam však zamířit, kdy jste už byli v pražské Loosově vile a navštívili českou ambasádu v Berlíně? Na svůj postcovidový cestovní wishlist si zapište Maputo, hlavní město Mosambiku.

Maputo bylo vždy centrem zajímavé a avantgardní architektury. Najdete v něm třeba železný dům navržený Gustavem Eiffelem či ohromné nádraží postavené v jeho stylu. I meziválečná architektura je zde dobře zastoupena. Zcela nejzajímavější kapitolou je ale bezpochyby architektura z poloviny dvacátého století.

Mosambik byl do roku 1975 portugalskou kolonií a tedy součástí země, ve které celá desetiletí vládl diktátor António de Oliveira Salazar. Zatímco doma na Pyrenejském poloostrově Salazarův režim potlačoval svobodu, mnoho architektů a umělců se přesunulo do kolonií – hlavně Mosambiku a Angoly – kde silná ruka režimu v Lisabonu neměla takový dosah.

Tajná policie PIDE sice byla aktivní i v Mosambiku, věnovala se však zejména utlačování Afričanů. Větší svobody využili v Maputu architekti. Ti v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech vytvořili speciální africkou větev architektury, takzvaný „tropický modernismus“. Ten vycházel z pocitu, že Afrika je místem pro experimenty a spočíval také ve spojení tradičních afrických metod stavění (hlavně zakomponování prvků přirozeného chlazení budov), afrického umění a témat moderní architektury.

V Maputu najdeme několik bytových mrakodrapů z šedesátých let, kterým dominuje těžký betonový design. Tento vznikl podle návrhu architekta Pancho Guedese / foto: Jan Rakušan

Rozkvět stylu byl ale postaven na základech rasistického režimu, ve kterém třeba černoši měli povolený přístup do centra Maputa jen na speciální propustku, museli žít ve slumech a byli pod dohledem tajné policie. Konec diktatury v Portugalsku v roce 1974 znamenal i konec kolonií a vlády bělochů. Architekti, stejně jako většina Portugalců, museli zemi v roce 1975 opustit.

Názvy ulic hlavního města Maputo připomínají vítězství afrických, většinou socialistických režimů nad evropskými kolonizátory s pomocí Sovětského svazu. A tak portugalské klenoty architektury dnes najdeme v ulicích s názvy jako Avenida Patrice Lumumba, Avenida Ho-Chi-Minh či Avenida Vladimir Lenine.

Nejstarší budovy v Maputu, jako je například Museu de História Natural z roku 1933, jsou postavené v typicky iberijském stylu připomínající například paláce a letohrádky v portugalském letovisku Sintra. V místech okolo bývalé pevnosti, na pobřeží Indického oceánu, najdeme i fasády pokryté typicky portugalskými modrobílými kachličky zvanými azulejos. Většina budov má nejlepší časy za sebou a nutí návštěvníky města zastavit a detailně prozkoumat architektonické detaily. Například pro zdejší architekturu typický prvek těžkých betonových rámů okolo oken, které mají budovy přes den chránit před sluncem a zároveň umožnit výhled ven.

V jedné z nejhezčích budov Maputa se dnes nachází školka / foto: Jan Rakušan

Jiné budovy zas zaujmou na první pohled – i když zejí prázdnotou, jako například bývalý hotel Andalucia, postavený v art-deco stylu. Nachází se v ulici pojmenované po konžském politikovi Patrice Lumumba, který svou zemi dovedl k nezávislosti a byl v roce 1961 zavražděn. V období mezi válkami si i architekti v Maputo hráli s geometrickými tvary. Výsledky jsou například atypické tvary oken, které můžeme najít ve vilové čtvrti, která se nachází právě v ulici pojmenované po politikovi Lumumba.

Smutnou kapitolou je katedrála Nossa Senhjora da Conceicao, která je metaforou rozporuplných dějin bývalé portugalské kolonie. Tato dechberoucí sakrální stavba byla postavena v letech 1941 – 1944 pomocí nucené práce. Vrcholem mocenské dekadence jsou barevná okna vyrobená za války v okupovaném Nizozemsku. Portugalsko bylo za války oficiálně neutrální. Při pohledu na budovu mi došlo, že v jedné budově v okupovaném Nizozemsku se vyráběla okna pro Maputo, zatímco se v jiné budově před nacisty schovávala Anne Frank.

Katedrála Nossa Senhjora da Conceicao / foto: Jan Rakušan

Unikátní styl tropického modernismu vznikl až po válce. Jedním z průkopníků tohoto směru byl architekt Pancho Guedes, který se narodil 1925 v Lisabonu a od svých sedmi let žil v Mosambiku. V roce 1955 vznikla první z mnoha mohutných budov, která spojuje právě architekturu modernismu s tradičními prvky subsaharských staveb. Stavební prvky fasád neplní pouze dekorativní funkci, ale také vytvářejí bariéru proti horku a mají vizuálně připomínat africkou kulturu. Budovám z období tropického modernismu dominuje, jak jinak, těžký beton.

Jinde mohutné fasády pokrývaly mozaiky připomínající místní, původní umění. Jednou z nich je paradoxně bývalá budova portugalských aerolinek TAP. Po pravé straně barevné fasády můžeme číst nápis A linha portuguesa – portugalské linky. Budova pochází z roku 1959 a byla tehdy jednou z prvních vysokých budov, která dominovala centru Maputa nejen svou výškou, ale i mohutnou mozaikou od umělce Gustava de Vasconcellose.

Zcela unikátní a ikonickou budovou je kostel Igreja de Polana, dílo architekta Nuna Craveira Lopese, jíž místní lidé přezdívají „lis na citron“. Stavba s betonovou střechou pochází z roku 1962 a opravdu připomíná tuto kuchyňskou pomůcku.

Kostel Igreja de Polana, jenž místním připomíná „lis na citron“ / foto: Jan Rakušan