Caravan Life / Sběratel veteránů Ladislav Kršek si šlechtí svůj raritní minidům na kolech z roku 1963

Na to, že se jedná o skutečnou raritu, Ladislav Kršek k němu přišel podle vlastních slov „překvapivě jednoduše“ – na internetu. Původní majitel si karavan pořídil ve Švédsku, kam ještě za socialismu emigroval. Po revoluci se vrátil zpět do Čech, a s ním i Wilk.
„Zajímavostí je, že celou dobu v republice byl karavan na švédských dokladech, které zanikly při přepisu na moje jméno,“ s úsměvem vypráví Ladislav Kršek.

Karavan jej okouzlil na první pohled. A to i svou starobou. „Wilky obecně v Čechách moc k dostání nejsou. Historicky se sem moc nedovážely, a už vůbec ne v této velikosti. Můj Wilk má 3,6 metru, takže v porovnání s tím, co se za komunistů v naší republice objevovalo, je to miniaturní vůz.“

Říká, že jako jediný z potenciálních kupců naprosto respektoval cenu, za kterou byl karavan nabízen. „Ostatní zájemci se snažili smlouvat, ale já věděl, že ten veterán je unikát.“ A tak smlouva byla zpečetěna. „Za tři hodiny jsem byl u původního majitele a vracel se domů už s karavanem.“

Ladislav Kršek se dlouhodobě věnuje renovaci veteránů a sám vlastní několik aut. Vášeň pro caravaning se u něj zrodila koncem sedmdesátých let, kdy jako jeden z prvních v republice postavil od základu karavan Avia 30.
„Koupil jsem si náklaďák, požádal o přestavbu, což tehdy obnášelo dlouhé měsíce byrokracie. Nejdříve jsem musel udělat základ konstrukce, nechat to posoudit na dopravním inspektorátu, až pak jsem mohl pokračovat dál. Výsledek už měl ale rozvod vod, tepla a elektřiny. Specialitou byl i chemický záchod, který mi dovezl strýc z Mnichova – v té době vyšel na dva měsíční platy,“ vypráví Kršek.

Miniaturní Wilk tahá Ladislav Kršek za svojí druhou srdcovkou – veteránem Ford 17M RS hardtop z roku 1969. Renovoval ho jedenáct let.
Caravaning je samozřejmě hlavně letní záležitosti, ve studených měsících jsou karavany zazimovány. „Já jezdím jen po republice. Na pláže mě moc neužijete, ale hrady a zámky – to je moje. Jsem povahou spíše samotář, takže si rád zajedu na nějaké ne úplně profláklé místo,“ sdílí svoje zážitky Ladislav Kršek, a dodává, že s karavanem po Česku jezdí od dubna do října.

„Každou volnou chvilku se snažím využít na to, abych někam vyjel. Ať už sám na projížďku veteránem, anebo s rodinou a vnoučaty na výlet, a to už zapřáhnu i Wilka,“ básní o cestování po republice Ladislav Kršek. Nadšeně vypráví o jedné karavaningové akci v Havlíčkově Brodě, která na něj velmi zapůsobila – sraz veteránů v areálu psychiatrické léčebny. „Velmi příjemný festival, něco na způsob pražské akce Mezi ploty. Líbilo se mi, že se tam nikdo nad nikoho nepovyšoval, řekl bych, že to bylo takové české lidové.“

Jak se z caravaningu stává trend (a to i za přispění pandemie), tak se prý do toho dostává víc lidí, kteří karavanům moc nerozumí.
„Jak jsem říkal, jsem samotář, po kempech moc nejezdím, takže zvýšenou popularitu caravaningu vnímám hlavně na Facebooku. Bohužel občas pozoruji, že někdo z caravaningu dělá snobárnu,“ doplňuje Kršek.
„V dnešní době se totiž očekává, že je v obytném voze satelit, sprcha a mikrovlnná trouba. Já ve svém voze nemám žádnou z těchto vymožeností.“ Wilk Ladislava Krška má původní interiér a jen lehce zrenovovaný exteriér. „A je to právě to, co mě na něm baví: když někam přijedu a zaparkuji kolem všech těch luxusních karavanů, stejně nejvíc pozornosti přiláká ten můj,“ dodává.

Kršek je pyšný i na to, že má ve své garáží kromě již zmíněného Fordu Taunus v úpravě RS (který je mimochodem v tomto provedení jediný v republice) zaparkovanou i čtyřdveřovou verzi téhož auta. Jedná se prý o vůz, který se objevil v klasickém filmu Dívka na koštěti. Původně patřil japonské ambasádě v Praze, jezdil v něm kulturní atašé. „Rád s karavanem auta střídám – jednou ho zapřáhnu za ‘dívku na koštěti’, jindy za kupé,“ šibalsky se usměje majitel.