Další článek
1 / 14

Rukovět stylu Kristiny Colloredo-Mansfeld / Malování, svoboda a Hydra

Aristokratka Kristina Colloredo-Mansfeld nebo jen „Kri“, jak jí říkají její děti a vnoučata. Na papíře jí může být osmdesát, ale její životní vitalita a síla tomu rozhodně nenasvědčují.

První roky svého života strávila s rodiči na zámku v Opočně, její dětství bylo přerušeno, když byla celá rodina nucena uprchnout před nedemokratickými politickými režimy do Kanady. V devatenácti letech se stala princeznou, a to díky sňatku s rakouským princem, ale její životní ambice měly jen málo co dočinění s aristokratickými tituly.

Odloučený život manželství ji omezoval, a tak odešla zpět do Severní Ameriky, aby tam v šedesátých letech zažila svobodomyslnou éru hippies. Později žila ve Švýcarsku i Gaze a třicet let prožila na svém milovaném řeckém ostrově Hydra. V devadesátých letech se vrátila zpět do střední Evropy, kde má základnu dodnes. Čas tráví zejména v Rakousku a Česku. Svoboda je v ní pořád hmatatelná a zůstává její životní prioritou.

Její grandiózní a současně útulný byt na Malé Straně potvrzuje fakt, že je to dáma excentrická, ale srdcem laskavá. Momentálně se těší z uvolněných restrikcí a vize možnosti cestování, její první cesta povede na Hydru. V lockdownových měsících ji zaměstnávala zejména malba – připravuje se na výstavu obrazů zvěrokruhu, která je naplánována na příští léto také na tomhle řeckém ostrově.

Základem mého šatníku jsou opasky a prsteny. Jsou to doplňky, ale pro mě jsou nejdůležitější, mohu se obléci velmi jednoduše, ale díky nim jakýkoli outfit posouvají na novou úroveň. Většinu opasků jsem designovala sama a vyrobil je český řemeslník Martin Michálek. Moje nejvzácnější prsteny zas pocházejí z dílny mé bývalé tchyně Manette van Hamel, která byla výjimečná šperkařka.

Malování mne přenáší do jiného světa, ve kterém se dokážu ztratit na několik dní. Už druhý rok pracuji na sérii obrazů zvěrokruhu, momentálně maluji znamení Vah. Výstava této série se již dvakrát posouvala kvůli pandemii, tak doufám, že příští léto se již uskuteční. O všem budu informovat na svém Instagramu, což je nápad a projekt mého vnuka.

Mé obrazy se dají definovat jako naive art. Při procházkách Prahou jsem jednou ve výkladu objevila obraz, který vypadal přesně, jako bych ho malovala já. Tak jsem objevila malíře Yuri Gorbacheva. Umělec, který mě dodnes inspiruje je také Ivan Bilibin nebo Tamara de Lempicka a její portréty. Líbí se mi také rané období Kupky, jehož ducha cítím ve svém domě a ateliéru v Opočně, kde se narodil a vyrůstal.

Zahrada v Opočně
Kristina ve svém opočenském ateliéru

Mojí nejmilovanější destinací je Rádžasthán, největší stát Indie. Hlavní město Džajpur je plné barev, jako celá země. Byla jsem tam naposledy před dvěma lety, jezdila jsem na koních a kochala se krásou této země, která je pohádková, podobně jako moje obrazy. Obecně ráda cestuji do zemí se zachovalou autenticitou, jež ještě nejsou tak poznamenány globalizací.

Pokud bych nežila mezi Českem a Rakouskem, pravděpodobně bych vedla nomádský život a trávila hodně času právě v Rádžasthánu, jako doma se cítím opravdu kdekoli.

V Praze bydlím na Malé Straně, jinde jsem tu žít nechtěla. Tento byt jsem koupila v roce 2010 a kompletně zrenovovala. Obvykle mám ráda velké místnosti plné světla, v tomto případě jsem se rozhodla pro něco kompletně odlišného – v interiéru převládá čínská červená. Chtěla jsem tu trochu barevně zaexperimentovat, protože jsem věděla, že tady nebudu trávit tolik času. Většina nábytku je z bazarů, na stěně visí můj oblíbený obraz Lédy s labutí z rodinné sbírky.

Na mém aristokratickém dědictví si nejvíc vážím faktu, že když se ohlédnu do historie na mé předky, mám pocit, že jsem součástí kontinuity, která mi dává do života určité bezpečí, ale i obrovskou zodpovědnost. Odmala jsem byla vychovávána k pokoře, vnitřní síle a adaptaci na životní okolnosti, naučilo mě to zbytečně si nestěžovat.

Můj pes je tříletý kříženec irského vlkodava a kangala, jmenuje se Sambo. Psy vždy zachraňuji, nepořizuji si čistá plemena. Za svůj život jsem měla neuvěřitelné pejsky, které si mě vždy nějakou zázračnou cestou našli.

Z mých oblíbených románů bych nejvíc doporučila Vzdálené vrcholky hor o Indii nebo Jih proti Severu od Margaret Mitchellové. Z klasické ruské literatury zejména Doktora Živago a Annu Kareninovou. Mám ráda příběhy, jež zachycují nostalgii určitých časů a zároveň náhlé změny v historii. Baví mě romány s obtížnými postavami, identifikuji se zejména s postavami, které dokážou přežít i zdánlivě nemožné.

Město, kam se ráda vracím, jsou Atény. Přes svou zdánlivou ošklivost mají v sobě jedinečnou řeckou energii, která mi je blízká. Jinak preferuji život na venkově. Stále méně a méně vyhledávám městské prostředí. Potřebuji být blízko přírodě a je to tak lepší i pro mého psa.

Mým oblíbeným letním drinkem je Julep s množstvím ledu. Jinak si ráda dám velmi pálivou Bloody Mary.

Za svůj život jsem byla na tolika bláznivých večírcích, dnes se mi všechny slévají do jednoho. Ty nejvýjimečnější byly na ostrově Hydra, kde jsem se v sedmdesátých letech usadila. Byla to tenkrát kolonie umělců, za souseda jsem měla zvukového technika Beatles nebo Leonarda Cohena. Zdá se mi, že tehdy jsme se uměli bavit lépe, alespoň tedy hudba byla lepší než dnes.

Na řecký ostrov Hydra jsem poprvé přišla se svým tehdejším manželem v roce 1975. Už z dálky jsem cítila, že na tomto ostrově chci zůstat žít. V létě jsem pracovala, starala se o místní nemovitosti a turisty a v zimě malovala, byl to velmi jednoduchý, ale naplněný život. Později jsem si tu koupila i první dům, který byl původně továrnou na výrobu koberců, dnes zde žije můj nejmladší syn a částečně dům využívá jako hudební studio. Měla jsem to štěstí zažít Hydru v celé své magii – žili zde tehdy skuteční umělci a všichni jsme se navzájem znali. Dnes je to stále krásné místo, ale atmosféra se drasticky změnila.