Jana Waisserová / Restaurátorská detektivka ve Slavonicích

Na slavonickém centrálním náměstí jej nelze přehlédnout. V řadě sgrafitových renesančních fasád poutá pozornost štít s typickými barokními prvky, jediný na podlouhlém prostranství někdejšího tržiště. Dům jej dostal po velkém požáru, který Slavonice zasáhl v roce 1750. Žlutá fasáda s iluzivní manýristickou výmalbou však znalci architektonických slohů napoví, že příběh této budovy je mnohem delší.

Pravdou však je, že typicky zdobnou renesanční fasádu, kterou se honosí slavonické měšťanské domy, dostal Hotel Pivoňka teprve minulý rok v létě. „S nápadem přišel nejspíš Zdeněk Žampa. Z dětství si pamatoval, že fasáda domu bývala dříve barevná a byly na ní malby,“ zahajuje vyprávění Jana Waisserová. Právě na podnět ikonické slavonické postavy se současný majitel Pivoňky rozhodl fasádu obnovit. „Věděl jsem, že Jana se svým restaurátorským týmem do Slavonic jezdívá dlouhá léta a je podepsaná pod obnovou řady místních domů i dalších význačných renesančních památek,“ vysvětluje Prokop Svoboda.

Jenže, jakmile restaurátoři zahájili stavebně historický průzkum, čekalo je nemilé překvapení. „Věděli jsme, že při restaurátorských pracích, který byly ve Slavonicích zahájeny v padesátých letech, byla na průčelí budovy odhalena iluzivní malba. Předpokládali jsme, že na fasádě je nová vrstva štuků a pod ní najdeme fragmenty historických omítek, ze kterých budeme moci vycházet,“ popisuje začátek prací restaurátorka. Nenašli však vůbec nic. V devadesátých letech tehdejší majitel fasádu otloukl až na zdivo a překryl ji cementovou omítkou, která restaurátorům nenabídla naprosto žádné vodítko.

Začalo tedy pátrání po tom, jak původní fasáda vypadala. „Vycházeli jsme ze snímků z posledního restaurování Národního památkového ústavu,“ vysvětluje architekt Matěj Barla, který se svou manželkou na restaurátorských pracích často spolupracuje a připravuje projektové podklady. Snímky sice byly ve vysokém rozlišení, ale výhradně černobílé. S barevnou koncepcí domu tak restaurátorům nakonec pomohl filmový archiv. V sedmdesátých letech minulého století totiž Slavonice posloužily režiséru Jaromíru Jirešovi jako kulisa surrealistické filmové koláže Valérie a týden divů. „V Národním filmovém archivu snímek zrovna procházel digitalizací. Museli jsme počkat na výsledek a pak metodou políčko po políčku dohledávat vhodné záběry, abychom z nich odečetli barvy. Bez filmu bychom vůbec nebyli schopni navrhnout barevné řešení,“ líčí Barla.

Zásahům z poválečného období, na záběrech ze sedmdesátých let ještě dobře patrným, zjevně chyběl prostorový rozměr, tak typický pro manýristické fasády. Restaurátoři se proto rozhodli vytvořit na základě průzkumu podobných domů a fasád zámků historickou repliku fasády, která by přesněji odpovídala původní podobě. „Je to přístup náročný na přípravu, kdy musíme všechno promyslet a navrhnout tak, aby to historicky odpovídalo,“ vysvětluje Jana Waisserová s tím, že příprava zabrala celou loňskou zimu. Návrh iluzivních stavebních prvků si architekti rozkreslili do sítě. „Na fasádu jsme jej přenášeli pastelkami, které jsme si půjčili od dětí,“ usmívá se Matěj Barla. Popasovat se přitom museli s výzvami, které současní projektanti neřeší. „Ne všechno z plánů přesně sedělo v reálu. Jedna strana domu totiž letí, což se s rovnými čárami nemá rádo,“ popisuje Barla.

Když už byla jasná výtvarná podoba fasády, stál před restaurátory další oříšek, tentokrát technologický. „Samozřejmě jsme se chtěli co nejvěrněji přiblížit k autentické podobě renesanční malby,“ zdůrazňuje Jana Waisserová. To však s moderními barvami dost dobře nejde. „Současné akrylátové barvy mají nepřirozené tóny a taky odlišný způsob degradace,“ vysvětluje restaurátorka. Bylo proto jasné, že potřebují použít vápennou techniku, se kterou pracovali i naši předkové. Jak ji však nanést na betonový povrch z devadesátých let? „Dost jsme se u toho zapotili,“ přiznává manželský pár. Po konzultaci s technology nakonec zvolili přírodní kasein. „V nejbližším krámě jsme zkrátka objednali 18 kilo nízkotučného tvarohu, který jsme pak přimíchávali do vápna.“

Zatímco pod fasádou na průčelí se nenašli žádné historické stopy, v podloubí Pivoňky objevili restaurátoři fragmenty pozdně gotických maleb. „V této části byly chráněné před povětrnostními vlivy. V padesátých letech je však kolegové napustili s nejlepším úmyslem silnou disperzí, což jim hodně ublížilo. Museli jsme je zachraňovat doslova šupinku po šupince,“ říká Jana Waisserová. Fragmenty zakonzervovali a omítky doplnili tak, aby bylo jasně vidět, co je historická a co rekonstruovaná část.

„Podobným způsobem jsme pracovali už dříve na fasádách dalších slavonických domů,“ zdůrazňuje Waisserová. K nejzajímavějším výzvám prý patřilo restaurování autentických fragmentů figur lancknechtů na domě v ulici Boženy Němcové. „Dohledat grafickou předlohu výjevu byla taky docela detektivka, v renesanci jich totiž existovaly tisíce. Tu správnou jsme nakonec našli v dizertaci jedné německé badatelky.“

Hotel Pivoňka je už sedmým domem, kterému restaurátorský tým spolupracující s Janou Waisserovou vrátil původní vzhled. Do malebného městečka na česko-moravsko-rakouském pomezí přijela Jana poprvé na sklonku devadesátých let. „Ke spolupráci nás, mladé absolventy, přizval restaurátor Václav Špale a Slavonická stavební huť. Ubytovali jsme se tehdy s kolegyněmi u Petra Rezka; pamatuji si, že celé Slavonice prostupovala strašná zima,“ vzpomíná. Slavonice té doby vypadaly zcela jinak než dnes. „Pro nás to byl konec světa. Na náměstí rostla tráva, město působilo zanedbaně,“ líčí. Mladé restaurátorky však rychle zapadly do komunity, která se začala utvářet kolem hotelu Besídka.

Navíc je lákala renesanční sgrafita, která dodávají dvoutisícovému městečku neopakovatelnou atmosféru. „Jde o citlivou techniku, která v našich povětrnostních podmínkách rychle degraduje. Dříve se poškozené omítky jednoduše shodily a nahradily replikou. Dnešní památková péče však klade důraz na zachování autentického materiálu,“ vysvětluje Waisserová. Slavonice tak představují ideální laboratoř pro experimenty s novátorskými restaurátorskými metodami. „Vyvinuli jsme vlastní metodu sofistikovaných dřevěných konstrukcí s nataženými gumami, které nám pomáhají přitáhnout vyboulenou omítku zpátky i o několik centimetrů,“ popisuje techniku, která zachránila spoustu metrů sgrafit a kterou s kolegyněmi Zuzanou Wichterlovou a Kateřinou Krhánkovou (a dalšími kolegy) nyní cizelují k dokonalosti v rámci aktuálního výzkumného grantu od Ministerstva kultury.

Vedle Slavonic, kam se pravidelně vrací každé léto posledních jedenáct let, dnes už převážně dámský tým restauruje a rekonstruuje historické i soudobé fasády po celém Česku. „Aktuálně nás čeká velká výzva při opravě asi nejvýznamnějšího renesančního sgrafita ve střední Evropě. Jde o bitvu u Milvijského mostu, která je vyobrazena na druhém zámeckém nádvoří v Litomyšli, kam byla převedena z maleb Raffaela Santi ve Vatikánských pokojích, či přípravu restaurování sgrafit zámku pro rodinu Lobkowiczů. Ale restaurovali jsme už taky románskou podlahu i pohledový beton na novostavbě po nepovedené betonáži,“ popisuje Waisserová rozsah svého působení. „Zkrátka milujeme výzvy,“ uzavírá vyprávění.