Vývoj chataření a chalupaření v českých luzích a hájích sahá do konce devatenáctého století. V té době se do způsobu bydlení, ostatně jako do všech aspektů lidského života, promítla průmyslová revoluce a s ní související změny v systému osídlení, které vedly k rostoucí potřebě trávit volný čas mimo transformující se městský prostor. Rekreace na úrovni, tedy v honosných sídlech či lázeňských městech, byla výsadou movitějších vrstev. V meziválečném období začaly vznikat malebné prvorepublikové chato-vily na samotě, které původní majitelé často pronajímali širší rodině. Velká touha po trávení volných chvil v přírodě se ale nevyhnula ani středním a nižším vrstvám – ty se začaly uchylovat do oblastí přiléhajících k údolí řek, kde postupně vznikaly trampské osady a kolonie.
V meziválečném období se tento typ rekreačního bydlení přelil do celorepublikového trampského hnutí a některé sruby se staly dokonce útočištěm pro ty, které negativně zasáhla hospodářská krize na konci dvacátých let 20. století. Tramping, jak se způsob života v divočině za doprovodu kytary začal nazývat, v pozdějších letech vedl k tomu, že se chatařství v Čechách rozšířilo zejména mezi středními a nižšími vrstvami, na rozdíl od zbytku Evropy.