Malířka Ester Parásková / Jak sbírá inspiraci v Řecku

Ester navštěvuji v jejím holešovickém ateliéru, kde tvoří společně se svým partnerem, malířem Davidem Krňanským. „David tady teď není, potřebuju se soustředit,“ říká mi hned u vstupu. „Dopisuju bakalářku – ve třiceti,“ dodává rychle se smíchem. Kdo Ester zná, ví, že v ní třímá nespoutaná divokost a bezprostřednost. To je v dnešní době instagramové uniformity obzvlášť ceněné.

„Já jsem z Kuřimi, z malého města,“ pokračuje ve své flow. „Rodiče mě nechtěli dát na uměleckou školu. Měla jsem dvojku z chování, a tak mě uklidili na obor rekonvalescenční sestry. Ale s mojí náturou to mělo úplně opačný efekt. Měla jsem ale pořád pocit, že se musím rodině zavděčit. Tak jsem šla na Pedagogickou fakultu, kde mě stejně na státnicích vyhodili. A teď jsem na UMPRUM, jak říkám – třicet a bakalářka – pořád jedeme,“ nepolevuje ve svém zběsilém vypravěčském tempu.

Ester tráví hodně času v Athénách, přesněji v anarchistické čtvrti Exarcheia, kde její přítel David vlastní byt. Athény jsou v současnosti považovány za takový „Berlín jihu“. Není divu, že se tam vytváří silná umělecká komunita. „Nic tam nefunguje. Řekové mají prostě úplně jiný režim. Exarcheia je taková špinavá čtvrť, kde jsou počmáraný ulice. Ale všechny ty cesty tam se přirozeně propisují do mojí aktuální tvorby. Třeba najednou přidávám do svých obrazů texty,“ popisuje.

I já vnímám, že Esteřin rukopis se za poslední dobu značně proměnil. Umělkyně se aktuálně soustředí více na vertikální formáty, kde jí právě velikost plátna v této podobě dává ten správný prostor. Plátna většinou vznikají nenapnutá a položená na zemi, kam soustředí konkrétní energii. Ke svým obrazům se málokdy vrací a za jeden den tak vytvoří jedno výsledné dílo. Jedná se o typ gestické výrazové malby.

„Do Athén jezdím sice často, ale nemám tam možnost tvořit v ateliéru, takže se soustředím pouze na kresbu. To je pro mě dost zlomový bod – najednou vnímám povrch materiálu a oceňuji rychlost a automatičnost kresby. V Praze se pak tuhle nově nabitou zkušenost snažím předat na plátno, kde tvořím přímo na zemi. Mám ráda rychlost, používám suchý pastel a olej, jsem vždycky celá špinavá, protože barvu nanáším přímo rukama.“

I její barevná škála se lehce inovuje. Dříve užívala víc zemité barvy, dnes je v její tvorbě vidět určitý barevný posun a kontrastnost. Sama říká, že je to určitě i přirozeným vlivem sdíleného ateliéru. V minulosti vycházela zejména z estetiky šedesátých a osmdesátých let. Ta ji zajímala právě díky konkrétnímu kolektivnímu náboji dané doby.

„Trauma a šeď, proti které se bojovalo. Vlastní psychika se odrážela v obrazech autorů, kteří byli neoficiální a nemohli tvořit. Měla jsem pocit, že i já svoje pocity chci sdělovat stejně. Jenže u mě to nešlo – přišla jsem do ateliéru a měla jsem vždycky dobrou náladu,“ směje se. „Dnes si malování doslova užívám. Vždycky u toho zcela soustředěně poslouchám hudbu. Miluju country a folk, to jsou moje nejoblíbenější žánry. Samozřejmě že jsou šmrncnutý nějakou novotou. Ty texty jsou často repetitivní – opakuje se stejné téma a lyrika. A tak často přistupuju i ke svým obrazům.“

Často ale také užívá symboly rukou nebo zbraní. Proč? „Ruka a zbraň jsou pro mě synonyma, protože ruka dokáže ublížit stejně. Baví mě vlastně mužská témata, neřeším feminismus a nezajímá mě gender a celé to dnešní šílenství kolem něj, já jsem stará duše. Nemám žádné specifické téma. Vadí mi, jak nás škola deformuje v tom, že neustále musíme mít nějaké ohraničení, nechci svojí práci zbytečně přeteoretizovávat,“ uzavírá.