Lucie Králík Rosická / Když obrazy promlouvají tajným jazykem žen

S Lucií Králík Rosickou se setkáváme krátce předtím, než vyrazí na svůj první zahraniční veletrh, turecký Contemporary Istanbul. Je v plném kole, ale s úsměvem říká, že si to užívá. „Nerada se nudím. Když moc dlouho sedím na jednom místě nebo se nic neděje, přijdu si trochu zaseklá. Sice teď cítím, že bych potřebovala vydechnout, ale věřím, že to přijde se zimním počasím. Zvolním, trošku se najím všech těch podnětů, které potom přechroustám a zase něco vyplodím,“ říká, zatímco vedle v kočárku spinká její syn Filip. Když jsme spolu vedly rozhovor naposledy, v dubnu roku 2024, věděla už, že je těhotná. Svůj požehnaný stav ale do poslední chvíle tajila, patrný byl tak až v momentě, kdy na AVU představovala diplomovou práci.

„Tušila jsem, že s porodem se spousta věcí změní. Ale vůbec jsem nečekala, jak moc mateřství všechno akceleruje. Ve mně, v kariéře, v životě. Otevřelo ve mně úplně nový jazyk; způsob vyjadřování, který jsem doposud neznala a kterým můžu nyní mluvit skrze umění, dostávat do něj něco silnějšího,“ přibližuje umělkyně. Svůj rukopis už od studií na AVU vetkává do látek – s pomocí rozličných tradičních i soudobých textilních technik zpracovává to, co zrovna prožívá. Pro její ranou tvorbu byly typické prožitky mladé ženy, hledání cesty ke svému tělu a intimitě. Vyvrcholením byla i zmíněná diplomová práce, která byla jakýmsi monumentálním deníkem mapujícím její studijní roky.

„Byla to pro mě tak trochu výpověď. Přiznám se, že když diplomka vznikala, moc jsem nepřemýšlela nad tím, co se mi rodí pod rukama. Bylo to přirozené, takový kreativní průjem. Některé momenty a situace, které jsem v ní zpracovala, mi dochází až zpětně. Hodně jsem v ní řešila těhotenství, protože jsem se bála, že mě lidé odsoudí. Že si řeknou: ‚No jo, teďka už bude jenom mamina, to je jasný!’ Samozřejmě se tak u spousty lidí stalo, když mě viděli s pupkem. Mysleli si, že diplomka je můj poslední výkřik do tmy,“ vzpomíná.

Jenže Lucie rozhodně neměla v plánu s příchodem syna na tvorbu zanevřít. Něco takového by pro ni bylo naprosto nemyslitelné. „Tvorba je ve mně hluboce zakořeněná. Když nejsem týden v ateliéru, úplně mi hrabe. Potřebuji ji v životě a nikdy předtím jsem si to neuvědomovala víc než teď.“ Během šestinedělí si tak od kojení odskakovala k vyšívání (doslovnému) na své první sólo výstavě v galerii Platforma 15. Původně si myslela, že ji stihne před příchodem syna, ten se ale rozhodl na svět vstoupit o měsíc dřív a všechno bylo jinak. Před Lucií se objevila úplně nová témata, kterým se mohla ve svých dílech začít věnovat.

„Týden po porodu jsem byla v nemocnici a pak jsem v rámci šestinedělí ušila celou výstavu. Když se mě dnes zeptáš, jak jsem to udělala, řeknu ti, že nevím. V hlavě mi to ale házelo takovým způsobem… O to větší sílu ty obrazy asi mají. Je z nich cítit, jak jsem bojovala, jak jsem měla rozkousané bradavky. Místo nich jsem tak na obrazech použila trny, na jednom obrazu si zase mačkám povislou kůži na břiše,“ popisuje. Člověk, který Luciinu tvorbu nikdy neviděl, si už jen z popisu domyslí, že je plná nahoty. Bylo to tak vždycky. Pro mladou umělkyni jde totiž o nejupřímnější způsob zachycení lidského – zejména tedy jejího – těla.

„Na začátku jsem se hodně setkávala s reakcemi, že jsou moje obrazy vulgární. Tehdy jsem v sobě neměla ještě srovnané, že to jsou autoportréty, styděla jsem se a bála jsem se to přiznat. Lidé mě osočovali, že dělám hezké hubené holčičky, které pózují pro mužské oko. Bylo to pro mě celkem zraňující, protože jsem na obrazech řešila poruchy příjmu potravy, kterými jsem si prošla, takže jsem se jako hezká hubená holka v zrcadle nikdy neviděla. I dnes se setkám s reakcí, že jsou moje věci vyloženě vulgární, erotické, ale já mám to vnímání nahoty hodně zkreslené. Rodiče byli v tomto ohledu velmi otevření, doma jsme měli spoustu erotických děl, kterými jsem byla obklopená už od dětství, takže nahé tělo vnímám úplně jinak,“ vysvětluje.

Uvědomuje si také, že záleží na tom, jestli se na její obraz dívá žena nebo muž. Ženy se podle jejích slov dokáží na její díla stoprocentně nacítit, vidí sdělení, které se skrývá za erotikou. „Mám jeden testovací obraz, jmenuje se Shaving Yoga. Když ho vidí chlap, pokaždé se zasměje a řekne: ‚Ta holka masturbuje, že?‘ Ne, holí si pipinu. Žena se u něj ale nikdy nesplete. Témata, která v obrazech řeším, jsou vlastně takový náš tajný jazyk,“ usmívá se Lucie.

Na závěr se vracím ještě k tomu, jaká témata umělkyni přišla do života nejen bezprostředně po porodu, ale i později s prožíváním mateřství. Mluví o nové citlivosti vůči sobě samotné, vůči svému tělu. Popisuje, že se cítí mnohem krásnější a mnohem víc žensky. Obrazy, které tvořila před čtyřmi lety, jí nyní připadají hodně holčičkovské. Dnes otevírá témata dospělé ženy – matky.

„Hodně silná pro mě byla minisérie, ve které jsem zachytila, jak jsem si znovu hledala cestu k sexu a erotice. Vůbec jsem netušila, že to pro mě někdy bude téma. Během těhotenství jsem si tvořila akty a přes rozkrok jsem na nich pak vyšívala velikánské pavučiny z perel a z křišťálů. Hlavou se mi totiž celou dobu honilo: ‚Panebože, teď už můžu jenom rodit děti!‘ Úplně jsem ztratila libido,“ vypráví Lucie a dodává, že si cestu k sexu po porodu našla právě díky své tvorbě. Intimními tématy jsou prodchnutá i další díla, která v posledním roce umělkyně tvořila, stejně tak se v nich objevují i strasti mateřství, únava, vyčerpání a zoufalství.

Je tak patrné, že Lucie je velmi upřímná a ve svých dílech odhaluje všechny karty, které jí život rozdává. Brzy svoje prožitky zhmotní s využitím nového materiálu, o poznání trvalejšího než textil. Studio Sin, jehož kreativním ředitelem je Rony Plesl, jí totiž nabídlo možnost převést díla do skla. Místo hebkého sametu a vatelínu si tak pohraje s pevným, transparentním materiálem, který vjemově působí úplně jinak. Jistě v něm ale zůstane citlivost a niternost, které jsou v tvorbě Lucie Králík Rosické patrné od úplného počátku.