• Art
  • Kultura
  • Krištof Kintera / „Život je moc krátký na to, aby se člověk pouštěl do něčeho, co dělat nechce.“
Další článek
1 / 15

Krištof Kintera / „Život je moc krátký na to, aby se člověk pouštěl do něčeho, co dělat nechce.“

Kunsthistorička Nikola Nováková se setkala s jedním z nejzářnějších českých umělců posledního desetiletí Krištofem Kinterou. Sochař promlouvá o svém chystaném projektu biochemické laboratoře, která má sloužit jako „varna na pocity“. A proč hromadit smetí z popelnice není jeho programový statement?

Jako kurátorka a art dealerka obvykle pracuji s uměním vážným, nebo tvářícím se jako vážné. A přesto, že (nebo spíš právě proto, že?) Krištof Kintera si z umění dělá vlastně trochu srandu, mám ho za to ráda. A tak se jej hned na začátku musím zeptat, jak je pro něj důležitý humor a nadhled.
„Nadhled nám pomáhá přežít. Uchovat si ho je jedna z nejtěžších věcí a vybudovat jej součást umění života,“ vysvětluje. „Smysl pro humor ale bývá Čechům obvykle přivlastňován, mluví se o nadsázce a ironii, která je typická pro českou mentalitu. Svoji tvorbu myslím vždy vážně, ale třeba v ‘Kresbách’ (dlouhodobá série pro Krištofa typických prací na dřevěné desce s vtipným výjevem a komentářem, pozn. autorky) se snažím oprostit od fatálních problémů, které nás bez výjimky všechny zaneprazdňují a obklopují.“

Místo toho se snaží docílit zkratky, která vede k zamyšlení nad podstatnými věcmi. „Nadhled je pro moji práci určitě zásadní, stejně jako vnitřní zkušenost s daným tématem,“ říká sochař a konceptualista, jenž má za sebou samostatné výstavy v prestižních zahraničních institucích, jakými jsou např. Museum Tinguely v Basileji či rotterdamská Kunstal.

Rozhovor vedeme v Krištovově ateliéru v Braníku. Když se rozhlížím po místnosti, rychle se ztrácím v hromadě haraburdí a umění. Je mi ale jasné, že Krištof v tom všem má svůj řád. Co bylo pro něj mezníkem, kdy pojem recyklace pozvedl ve svém výtvarném projevu na umění?
„Nerad bývám označován za autora, který pracuje s odpadem. Nedělám to proto, abych byl ekologický, nebo že mě snad baví hromadit smetí z popelnice. Není to můj statement. Sbírám předměty doličné, odkazy naší doby, a používám je k tomu, abych ‘kreslil’ to, co je kolem mě,“ vysvětluje a zadívá se po prostoru. „Zasazuju je do kontextu, dávám jim téma, látku a obsah, a ony se najednou stávají naléhavými. Ale děje se to přitom velmi samovolně. Navíc mě na tom baví, že jsou to věci, které jsou určeny k zániku a pro většinu lidí tím pádem bezcenné.“
Vlastní schopností jim dává novou a zcela výjimečnou hodnotu, „ne materiální, ale myšlenkovou,“ jak upozorňuje.

Krištof v mé domovské DSC Gallery symbolicky na 17. listopad připravuje site-specific instalaci. Takto v podstatě přistupuje ke každému ze svých posledních projektů. Nyní plánuje zcela změnit aktuální prostor spodního officu galerie na devadesátkovou varnu drog. Co jsme si podle něj tady uvařili za těch posledních třicet let?
„To je docela záludná otázka. Uvařili jsme si něco, co si zasloužíme, ale myslel jsem si, že to bude chutnat líp,“ směje se. „Nicméně, nemám tendenci skuhrat a nadávat na svět kolem. Na druhou stranu, jsem šťastný, že aspoň v té bublině, ve které žiju, je spousta lidí, kteří jsou dobří, a kterých si vážím, a to mě drží nad vodou.“

Projekt, který připravuje pro DSC Gallery, představuje „biochemickou laboratoř, kterou svým způsobem každý z nás drží pohromadě,“ vysvětluje mi. „Když se bavíme o drogách, nemusíme mít na mysli jenom ty nelegální. Jde vlastně o neurohormonální skladbu každého z nás. I ranní káva, kterou teď dopíjím, nebo víno u oběda. Taková naše malá biochemická laboratoř, na které si sami pěstujeme závislost. Cukry, bílkoviny, tráva, alkohol, pohyb, láska… varna na pocity. A nejvíc záleží vlastně na tom, jakou měrou k tomu všemu ve svém životě přistupujeme.“

Na chystané akci Arch and Art Symposium III., kterou DSC Gallery připravuje ve spolupráci se značkou Bomma, bude mít Krištof výstup na téma „Umění jako součást architektury“. V poslední době jeho jméno totiž rezonuje na více úrovních. Připravuje mimo jiné velkou instalaci pro budoucí Kunsthalle Praha, která bude zobrazovat objekty sedmi normalizačních a brutalistních staveb. „Zadání od Kunsthalle nebylo přesně specifikované, kromě svého daného místa – park pod Zámeckými schody, kde ve skutečnosti již stojí pískovcová skulptura z roku 1958 od sochaře Šimka. Všichni jí znají jako ‘Dívku s holubicí’, která v dáli věští namísto svobody devastačních éru totalitních let,“ vypráví.
A pokračuje: „Chtěl jsem navázat na její příběh a vymyslel tak architektonický projekt. Totalitní systém se chtěl ukázat ve své největší kráse a stavěl opulentně a ve velkém měřítku. Paradoxně v době nejslabší vznikala ta nejlepší architektura – Kotva, Pragerova banka na Smíchově, Ústřední telefonní budova Žižkov, Emauzy, Žižkovský vysílač, nerealizovaný projekt Pragerovy zástavby Košířského údolí a samozřejmě Hotel Praha.

Dalším jeho chystaným projektem jsou práce na budoucím Dvoreckém mostu…
„Sláva! V Praze vzniká další most, soutěž vyhrálo architektonické studio A6 se svým ‘kubistickým mostem’ a oslovili mě jako uměleckého architekta,“ říká nadšeně Krištof.
„Zaměřil jsem se na urbanisticky slabé místo podolské strany, kde jeho zastřešení bude sloužit k různým aktivitám – jako skatepark, divadelní aréna, boulderingová stěna, sochy, převlékárna pro otužilce atd.“
Na druhém, zlíchovském břehu má vzniknout unikátní instalace sbírky veřejného osvětlení z celého světa… „V přeneseném slova smyslu to bude botanická zahrada světel. Vzniká skulpturální krajina, kde rozvádíme geometrickou hru kubismu,“ vysvětluje.

Na závěr ještě rozebíráme jeden z jeho úplně čerstvých projektů, jímž je Muzeum vody Hydropolis v pražské Korunní ulici, na kterém spolupracuje s architektem Vítem Máslem z CMC Architects.
„V Hydropolis vznikne hned několik skulpturálních realizací. Snažím se pracovat s elementární formou skladování vody. Přistupuji k tomu opět po svém. Sbírám kanystry a plechovky, ze kterých budu stavět velké i malé fontány. Ty budou rozseté po celém prostoru. Já si vlastně docela vybírám, co chci dělat. Myslím, že život je moc krátký na to, aby se člověk pouštěl do toho, co dělat nechce,“ uzavírá Krištof Kintera.