• Art
  • Kultura
  • Jak vidět a myslet architekturu? / Historička umění Vendula Tůmová křtí unikátní knihu
Další článek
1 / 20

Jak vidět a myslet architekturu? / Historička umění Vendula Tůmová křtí unikátní knihu

V úterý 5. dubna se v pražské Galerii Jaroslava Fragnera odehraje křest knihy Vidět architekturu / Myslet architekturu historičky umění Venduly Tůmové. Součástí je také očekávaná přednáška erbovní americké fotografky a umělkyně Laury J. Padgett. S Vendulou Tůmovou jsme před křtem její knihy se silným mezinárodním záběrem promluvili o fenoménu fotografování architektury, jež má nejenom hluboký umělecký přesah, ale bezpochyby i značnou vstřícnost Instagramu a jiných obrazových sociálních sítí.

Advertisement

Čím vás oslovil fenoménu fotografovaní architektury?
K fotografii architektury jsem se dostala skrze mého manžela fotografa Martina Tůmu a jeho kolegu Jakuba Skokana. Jakub s Martinem studovali na Ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně a už tam založili studio BoysPlayNice (špičkový ateliér zaměřený na fotografování architektury s publikacemi v mnoha prestižních světových médiích, pozn. red). Důležité pro ně bylo precizní řemeslo a koncept, s placatou reklamou to nemělo nic společného. To byly ale hodnoty také na ateliéru, kde studovali. Později jsem tam několik let učila dějiny fotografie.

Ve fotografii fungovalo obecně také žánrové schizma – buď děláš dokument, komerci nebo volné umění. Kluci měli skvělý volný projekt Zoolandscape, který sledoval umělou krajinu a architekturu zoologických zahrad. Poměrně brzy se ale rozhodli orientovat na zakázkovou tvorbu a zjistili, že vizuálně si rozumí s designéry a architekty. Asi tam cítili svobodu, možnost vystoupit z pravidel a očekávání. Podle mě se jim to povedlo, ale nebylo to jednoduché.

S Martinem jsem na fotografování spolupracovala vlastně od počátků jeho studií. Jako studentka dějin umění jsem mu dělala „kibice“, občas z donucení model, ráda asistentku, psala mu texty k fotkám. Byl to takový náš společný svět. Pak přišly děti, které na nějakou dobu přebraly všechnu mou pozornost, v té době se studio BoysPlayNice zaměřilo primárně na architekturu.

Martin s Jakubem se svými fotografiemi architektury prorazili nejdříve v zahraničních médiích. Nebylo to důsledkem nějaké náhody, ale cílenou aktivitou mediálního servisu, který poskytovali architektům. Tuto službu pro ně nějakou dobu zajišťovala skvělá Dagmar Ostřanská (poznali ji jako ředitelku českého centra v Kyjevě) a pak jsem její aktivity přebrala já.

Co vás vedlo k vytvoření knihy, jakým způsobem fotografii architektury formulujete?

Tím, že Jakub s Martinem přinesli do české fotografie architektury výrazně nový rukopis, stalo se pro mě téma obrazové prezentace architektury v různých debatách s architekty i médii dost silným. Vždy se našel někdo, komu fotografie nevyhovovaly, protože byly třeba moc umělecké, inscenované nebo málo kritické. Mít svůj názor je samozřejmě správné a důležité.

Dráždil mě ale omezený pohled na to, jak by měla vypadat zakázková fotografie. Předem daný pohled naprosto limituje prostor pro obrazovou interpretaci stavby. Fotografie ale nikdy nemůže kopírovat skutečnost, a tak se z ní stává pouhá dokumentace. Pokud chce někdo poznat stavbu v reálu, má se na ni jet podívat. Fotografie nesupluje skutečnost, ale pomáhá sdílet ideje, názory a může inspirovat.
BoysPlayNice si s architekturou na fotografiích hráli, mixovali žánry. Umění, koncept, komerci. Ale vždy velmi důsledně přistupovali k zadání, hledali adekvátní formu pro každou stavbu a její témata.

“Dobrá fotografie má vždy svůj koncept. I ta, která počítá s náhodou. A věc náhody je právě na fotografii úžasná – pokud si ji fotograf uvědomuje a dovede s ní pracovat...”

Do komerčních fotografií se bohužel často propisují různá klišé a kopírují se vizuálně ověřené momenty bez vnitřního smyslu. Přitom i zakázková fotografie dovede odkrývat hloubku a podstatu stavby stejně dobře jako umělecká fotografie, vrstvu po vrstvě jako cibule. A je jedno jestli jsou to fotografie spíš popíkové, kontextuální nebo sociálně kritické. Dobrá fotografie má vždy svůj koncept. I ta, která počítá s náhodou. A věc náhody je právě na fotografii úžasná – pokud si ji fotograf uvědomuje a dovede s ní pracovat.

U zakázkové fotografie je pochopitelně důležité, kdo je vaším zadavatelem a jaká je jeho filozofie. Zakázková fotografie architektury je v tomto ohledu vlastně službou. Je to dílo samo o sobě, které interpretuje dílo někoho jiného. To co dnes považujeme za umění, hrálo historicky také roli služebníka. Podmínky, které nastavuje zadavatele, včetně času, který je možno projektu věnovat, jsou ale klíčové. V této schizofrenii mezi běžnou zakázkou a dlouhodobě zpracovávaným projektem se pohybují všichni fotografové architektury, včetně takové “hvězdy“ jakou je Iwan Baan.

Advertisement

Co vás na fotografii láká obecně? V čem tkví pro vás její poetika?

Pro mě je důležité, nezaměňovat si fotografii automaticky se skutečností. Je to velice osvobozující. Architektura má svou fyzickou a svou obrazovou realitu. Pomocí různých souvislostí může fotografie odkrývat třeba historický a kulturní kontext, který si normálně neuvědomíme.

Fotografie je názor, komentář, jak se říká úhel pohledu, ale také nálada. Jako když čtete báseň nebo třeba štiplavou satiru, posloucháte hudbu. Nad fotografií se můžete uklidnit, kontemplovat a nechat ji působit. Obraz si s vámi hraje, brnká na strunky vašich vlastních zkušeností, zážitků, toho co zrovna prožíváte. Bohužel je dnešní konzumace fotografií mega rychlá. Skvělé jsou výstavy, knihy, vizuálně kvalitní časopisy. Tam dostávají fotografie úplně jiný existenciální rozměr. A s nimi samozřejmě i architektura, kterou reprezentují.

„Architektura má svou fyzickou a svou obrazovou realitu. Pomocí různých souvislostí může fotografie odkrývat třeba historický a kulturní kontext, který si normálně neuvědomíme... “ / foto: Bet Orten

Jaké jsou vaše oblíbené „ikonické“ fotografie architektury?

Zásadním dílem pro mě byly fotografie americké fotografky Laury J. Padgett pro knihu Petera Zumthora Promýšlet architekturu. Když totiž čtete Zumthorovy eseje (ať už z této knihy nebo z Atmosfér), je vám naprosto zřejmé, že o fotografii uvažuje jako o inspiraci, atmosféře, metafoře, dojmu z materiálů, světla. Pomocí obrazů probouzí smyslovou paměť. Jeho obrazové uvažování nemá nic společného s popisnou dokumentací architektury, tak často vyžadovanou od architektů. A proti si také vybral ke spolupráci na své knize Lauru.

V knize mám ale zastoupenu celou řadu skvělých fotografů, českých i zahraničních. Důležité je sledovat, jaký vizuální jazyk zvolili a proč. Proč se třeba někdo soustředí na okolí stavby a jeho fotografie jsou monochromatické tak, jak jen mohou být škaredé zimní dny. A proč fotografie téhož domu od jiného autora potřebují prezentovat dům jako design a v jasných barvách. Tady totiž vstupuje do hry další spolutvůrce obrazů a to je divák, se kterým se počítá.

Z hlediska klasické komerční fotografie architektury je skvělá publikace hvězdy komerční fotografie architektury Julia Shulmana ze 70. let 20. století. To jak uvažuje o komerční fotografii a prezentaci architektury je něco, kam ještě české prostředí v obecném uvažování nedozrálo. Na mysli mám nejen vizuální preciznost fotografického řemesla, ale také právní vztahy – autorská práva a licencování fotografií.

Má tento fotografický žánr svá specifická pravidla?

Ve své knize se snažím ukázat, že fotografie architektury je spojenou nádobou různých žánrů. Můžete se přiblížit třeba více žánru módní fotografie, portrétu nebo kritickému dokumentu. Pravidla si volíte podle toho, co chcete říci.

Pro standardní mediální prezentaci je ale naprosto nezbytná formální čitelnost stavby. Je to kostra, kterou můžete navléknout do kabátu dalších nálad a vizuální interpretací, příběhu, který se s architekturou pojí. Nemám ráda konstatování, že fotografie architektury je rigidní žánr. Vždy záleží na zadání, na tom, kterého fotografa si volíme a taky co sdělujeme.