• Art
  • Kultura
  • Fotograf Pavel Havlíček / New York osmdesátých let byl nejvíc!
Další článek
1 / 22

Fotograf Pavel Havlíček / New York osmdesátých let byl nejvíc!

Poznal newyorskou bohému osmdesátých let včetně Bowieho a Madonny, ilustroval pro The New York Times a na desítky obálek světových lifestylových magazínů fotil velké hvězdy showbyznysu. Respektovaný fotograf Pavel Havlíček nyní žije v Praze a pro Selected vypráví, jak se to u něj všechno přihodilo.

S Pavlem se setkáváme v jeho oblíbeném café nedaleko Mánesa, má to kousek od bytu. Je pátek odpoledne, ale ulice zeje prázdnotou. „Ten klid tady mi strašně vyhovuje,“ usmívá se. Je to na něj v New Yorku po těch čtyřech letech života v Praze snad už moc hektické? „Na Manhattanu vyjdeš z bytu a hned se zařadíš do davu a běžíš,“ směje se.

Přichází v pohodlné bílé lněné košili, jež se v přísném červnovém parnu jeví jako celkem výhodná. Usedáme na zahrádku ve vnitrobloku, kde panuje překvapivý chládek. Nejdřív jsme tam úplně sami, i to se nabízí jako pěkná paralela se situací v centru Prahy v době covidové. Po chvíli ale přichází hlučná parta dívek. „To z nás teď musejí mít sousedi radost,“ komentuje s úsměvem Pavel.

Pavel Havlíček na první dojem působí jako klidná síla, mluví vyrovnaně a mírně, ale ne tiše. Snadno si jej dovedu představit na place, kdy fotí nějakou světovou celebritu. „Oni se mnou pracují rády, protože vědí, že nemám problém,“ říká mi a dobře vím, jak to myslí. Ostatně, před pár lety nafotil několik fashion editorialů pro magazín, kde jsem v minulosti pracoval. Jsou fotografové, kteří na výběr do redakce pošlou stovky fotek, až se v tom člověk ztrácí. Pavel pošle jen ty potřebné a je to jistota.

Před objektivem mu stály například Victoria Beckham, Gwyneth Paltrow, Olivia Wilde, sestry Kardashianovy a mnoho dalších osobností, které fotil na obálky titulů jako Harper’s Bazaar a Cosmopolitan. S různými světovými mutacemi magazínů obálek nafotil možná stovky. „Ty hvězdy samy o sobě jsou v pohodě, ale musíš se k nim prokousat přes jejich agenty, ti jsou nejhorší,“ vypráví a pro agenta používá anglický výraz publicist. S těmi si užil své. „Třeba když jsem fotil Victorii Beckham, ten její publicist nám dal dlouhou přednášku, co se mu líbí a co ne a jak ji mám fotit. To je pak z kreativního hlediska celkem průšvih.“ Dřív to prý tak hrozné nebylo. „Když jsem začínal, módní svět začal celebrity teprve zapojovat a tenkrát publicists neměli takovou moc. Pomyslná červená páska, odkud jakože nesmíš, neexistovala. Šlo dělat kreativnější věci.“

„Když jsem začínal, módní svět začal celebrity teprve zapojovat a tenkrát jejich agenti neměli takovou moc. Pomyslná červená páska, odkud jakože nesmíš, neexistovala. Šlo dělat kreativnější věci...“ / foto: archiv

Pavel do New Yorku přišel v polovině osmdesátých let. Předtím pobyl v Německu, kam emigroval přes Jugoslávii. Historky ze svého života mi dávkuje postupně. V případě emigrace mi třeba naznačí, že šlo o dobrodružství a nechá to být. Postupně se k historce vrátí. Jak jel v osmnácti na zájezd se svou kamarádkou a když jim chtěli vzít pasy, odmítli. Od té chvilky se s nimi z autobusu nikdo nebavil. Odjeli do Bělehradu, kde se infiltrovali mezi německé studenty. Šťastnou shodou náhod nemuseli ukazovat pas, a tak proklouzli do letadla na Mnichov. Sláva. Jiný československý pár několik dní před nimi takové štěstí prý neměl. „Neprošlo jim to, vrátili je do Prahy a šli rovnou stavět metro,“ usměje se trpce.

V době covidové se Pavel vrátil k umělecké fotografii. Řada jeho fotografií se zaměřuje na lidi na okraji společnosti, lapidárně řečeno. Ptám se, zda ty lidi nějak oslovuje. „To nemůžeš! Jakmile otevřeš pusu, tak moment je pryč, lidi začnou pózovat… musíš skrytě,“ vysvětluje. A přiznává, že to je občas celkem adrenalin. Umělecká fotografie je pro něj nyní prací na úplný úvazek, získal na ni i grant a plánuje výstavu u nás i v zámoří. „Nikdo mi do toho nekecá, vracím se k tomu, proč jsem do fotky původně šel,“ libuje si.

“I Andy Warhol říkával, že osmdesátky v New Yorku jsou nové šedesátky...”

Skutečností je, že Pavel nezačínal jako fotograf, ale jako ilustrátor. „Do New Yorku jsem přišel jako malíř a chtěl jsem dělat fine art, vytvářel jsem rozměrná plátna, to byl můj život.“ Pulzující New York osmdesátých let se obecně považuje za jedno z nejkreativnějších období. „I Andy Warhol říkával, že osmdesátky jsou nové šedesátky,“ připomíná Pavel.

Město byl tenkrát relativně levné, umělci si ještě mohli dovolit žít na Manhattanu, ne jako dnes. Navíc drželi při sobě. „Zašel sis do svého baru a tam seděla Madonna, nebo Keith Herring, a trávili jste společné večery. Protože všichni jsme byli umělci a bylo to kreativní a strašně zajímavý.“

Pavel vzpomíná, jak první týdny v New Yorku strávil ve společnosti sochaře Pavla Opočenského, který měl pronajatý byt v brooklynském Williamsburgu. „To víš, teď je to známá hipsterská mekka, ale tenkrát to bylo jiný. Když jsem šel domů k Pavlovi, skleněná výplň u dveří byla prostřílená… bál jsem se tři dny vyjít z domu.“

Jednoho dne mu Opočenský navrhl, ať jedou na Manhattan. „On chodíval na East Village do polského řeznictví, kde měli jitrnice a jelita. A jak jsme šli přes most, cítil jsem nějakou zvláštní energii. Do toho se mi v hlavě rozezněla Rapsodie v modrém od Gershwina. Vytryskly mi slzy, nechápal jsem proč. Na Manhattanu byl šrumec, a jak jsem to pozoroval, říkal jsem si, že odtud nemůžu přece odjet, dokud to nepoznám.“ Pavel původně do New Yorku přijel na tři týdny. Nakonec zůstal třicet let.

„Mým snem bylo stát se ilustrátorem. Podařilo se mi získat práci v The New York Times, kde jsem měl pravidelně své obrázky,“ říká. A vypráví, jak každou neděli si chodil pro výtisk („víkendové vydání byla tenkrát taková ta bichle…“), musel jít dvacet minut pěšky do kiosku, protože v Čínské čtvrti, kde bydlel, americké noviny nemívali. Později mu ilustrátor a rovněž Newyorčan Petr Sís dohodil vydavatelství, kde Pavlovi nakonec vyšlo několik knih. Dětskou knížku s názvem George o mluvícím psovi nejenže ilustroval, ale dokonce i napsal.

“Měl jsem hrozně krásnou manželku, tedy exmanželku, říkám jí, že by měla dělat modelku...”

„Ale já vždycky toužil dělat fotku,“ vypráví Pavel dál, zatímco pokračujeme pátečním odpolednem u další domácí limonády. „Měl jsem hrozně krásnou manželku, tedy exmanželku, říkám jí, že by měla dělat modelku,“ pokračuje. Susan podepsala smlouvu s jednou z předních modelingových agentur a Pavel nafotil její promofotky. Tím to celé začalo.

„Z agentury mi posílaly další modelky, postupně to narůstalo.“ To bylo těsně po sametové revoluci a Pavel se poprvé po letech podíval i domů do Prahy. „Byl jsem nadšený z té energie tady, ani se mi nechtělo zpátky do Států.“

Ale v New Yorku se mu dařilo. Pro americkou Elle nejdřív fotil backstageové fotky z přehlídek, později přešel na reportáže a fashion stories. Poté se na mnoho let uchytil ve vydavatelství Hearst s portfoliem mnoha desítek slavných titulů, spolupracují dodnes.

Pavel Havlíček nafotil desítky obálek předních světových magazínů včetně nejstaršího lifestyle titulu Harper's Bazaar. / foto: archiv

Život v New Yorku se podle něj změnil po jedenáctém září. „Ovládá to tam byznys. Lidi, kterým se v osmdesátkách říkalo yuppies. Takoví ti mladí byznysmeni v sakách s obříma vycpávkama,“ směje se. A doplňuje: „New York šel ekonomicky raketově kupředu. Stalo se z něj bezpečné místo k žití, gentrifikované, ale to kouzlo svým způsobem skončilo.“ Pavel vypráví, jak v osmdesátých letech bydlel u přítelkyně, která za obří loft v Sohu platila pět set dolarů. Teď by ji nestačilo ani dvacet tisíc. Na měsíc a v dolarech.

A jak na něj vlastně dolehly události z jedenáctého září? „To byla příšerná zkušenost. Mám byt na Madison Avenue, takže jsem byl u toho. Vykouknul jsem z okna a všude byl ten štiplavý kouř. Nejhroznější bylo, jak to ještě další dva měsíce doutnalo a vítr všechno odnášel na Brooklyn,“ vzpomíná. „Ale krásné bylo, jak lidé neskutečně drželi při sobě. V New Yorku si vždycky lidé pomáhají, když se něco stane. Já tam zažil i blackout a jiné pohromy. Lidé si vždycky pomáhali. Stály se fronty, aby mohli darovat krev. A zajímavé bylo, že bary byly každý večer narvaný. Všichni si navzájem vylévali své pocity.“

Na závěr si dáme ještě procházku po pražském nábřeží. Pavel mi vypráví, jak se přátelil s Davidem Bowiem, co jej bavilo na sestrách Kardashianových, anebo jak v redakci Hearstu potkal Antonina Herbecka, pozdějšího krále českých lifestylových magazínů a zakladatele vydavatelství Stratosféra.

Do budoucna si Pavel představuje, že bude žít jak v Praze, tak v New Yorku. „Dva měsíce tady, měsíc tam,“ říká. A upomatovává na své poslední stěhování před Prahou, kdy po osmadvaceti letech Manhattan vyměnil na dva roky za Brooklyn. „První ráno jsem vyšel ven, zrovna napadal čerstvý sníh a já slyšel, jak mi křupe pod nohama. Byl jsem z toho hrozně nervózní, protože to na Manhattanu neslyšíš, tam je pořád hluk,“ vzpomíná a v pražském třicetistupňovém horku se to pěkně poslouchá.