Klíč k přírodě / Horské prameny jsou poklad, říká krajinářská architektka Jana Pyšková

Působí jako nepřehlédnutelný, hlučný živel, práce Jany Pyškové ale vyžaduje hlubokou soustředěnost a stojí na důkladném porozumění místu. Čte jej skrze souvislosti, čerpá z jeho historie, ale zaměřuje se i na budoucí vývoj. Jana má blízko k principům takzvané „řízené divočiny“, která se vyznačuje tím, že stejně důležitá jako estetika je také ekologie. Výsledná krása tak nevzniká navzdory přírodě, ale díky ní, s přirozeným důrazem na udržitelnost, klimatickou odolnost i práci s lokálními zdroji.

Na začátku našeho rozhovoru jí připomínáme téma tohoto vydání, kterým je „Klíč k přírodě“. Našla ona již ten svůj „Našla,“ říká jednoznačně. „Pozoruju přírodu a učím se od ní. Snažím se dělat věci co nejlíp, abych se proti ní co nejméně provinila.“ Uvědomila si to prý postupně. „To není ze dne na den. Může za to i změna klimatu, změna paradigmatu. Před pětadvaceti lety jsem navrhovala hromady trávníků, do zahrady ročně padlo čtyřicet kilo hnojiva a deset kilo další chemie. Tenkrát mi to přišlo správné, dneska už vím, že to jde i jinak.“ Na základě dnešních zkušeností by svému minulému já prý poradila: „Přizpůsob se místu a jeho možnostem. Nejdi proti charakteru místa a nesázej dokola rododendrony do půdy, která na to není vůbec připravená.“

Musíme se pousmát, rododendrony dnes totiž skutečně najdete na každé druhé české zahradě. „Když budeš mít chalupu na Třeboňsku, kde je kyselá půda s rašelinou a pískem, tam se klidně můžou sázet dál,“ tvrdí Jana. „Je potřeba vybírat takové rostliny, kterým se v místě bude přirozeně dařit. Pak to není třeba přehánět s technologiemi.“ Toto pravidlo prý platí všude na světě. Třeba i na Zanzibaru, kde se Pyšková podílela na krajinářských úpravách luxusního hotelového resortu. „Snažili jsme se být hodně v souladu s přírodou. Trávník, který je extrémně náročný na vodu i výživu, má na Zanzibaru oproti jiným hotelovým projektům velmi málo prostoru, takže i následná péče a údržba areálu je mnohem šetrnější na energie i lidské zdroje,“ přibližuje.

Krajinářské práce ve zmiňovaném hotelovém komplexu navrhovala v úzké spolupráci se stavebními architekty. Co by poradila jim? „Ať se od začátku baví s námi, krajinářskými architekty. Měli by víc našima očima vnímat topografii a morfologii terénu – kudy teče voda, kudy fouká, co tam roste. A v zájmu investora neplýtvat penězi.“ Klíčové je přitom dům hned na začátku citlivě zasadit do terénu. „Obecně lze říct, že když se s místem málo peru, šetřím peníze. Je to hezčí, přirozenější a ještě to stojí míň,“ míní.

Z jejích slov lze snadno vyčíst ty nejčastější omyly investorů – tím hlavním je právě nezvládnutá práce s terénem. Jako člence liberecké rady architektů jí rukama procházejí projekty všech možných měřítek – od rodinných domů po rozsáhlé komplexy. „Jen malé množství architektů zvládá právě dobrou práci s terénem,“ vypozorovala. Zásadní chybou je podle ní i časté nutkání investorů vše staré na pozemku okamžitě odstranit. A řeč zdaleka není jen o stromech. „Ať jsou to zbytky budov, staré zpevněné plochy, původní porosty nebo nějaké terénní modelace. Běžná praxe je poslat tam bagry, všechno vyrvat a pak tam hledat genius loci. Přitom i terény, které zbyly vedle staré továrny, se nakonec můžou stát devizou nového projektu, díky které se stane jedinečným.“

Jana Pyšková zmiňuje radu architektů. Ale co když státní správa nebo soukromý investor nemají k ruce nikoho takového? „Pak hledejte příklady dobré praxe kdekoli v okolí a hlavně nepodléhejte fenoménu nejnižší ceny,“ radí. „Protože spousta obcí má jako jediné nebo nejvyšší kritérium cenu. Pak vyberou nekvalitní architekty nebo nekvalitní realizační firmy. Bylo by fajn, kdyby také obec uměla už na začátku správně popsat zadávací podmínky.“ Jenže samotní zástupci obcí a úřadů problematice často do hloubky nerozumějí. „To se třeba děje v Praze ve čtvrti, kde bydlím! Často vnímám malou ochotu něco povolit, nikdo se nechce dostat na tenký led nebo do sporné, nepohodlné situace. Když se má úředník připravit na situaci, ve které bude potřeba trochu bojovat, je pro něho daleko snazší nedělat nic, novou věc nepovolit a zůstat v zajetých společensky již akceptovaných kolejích,“ popisuje architektka svou zkušenost.

Problémem malých obcí může být navíc také to, že jejich zástupci často pracují jen na částečný úvazek a mají úplně jinou profesi, která s architekturou a krajinou nesouvisí. „Mají náročnou roli, velmi si jich vážím. Doporučila bych jim dívat se do jiných obcí, sledovat, jak věci fungují jinde a aktivně vyhledávat další informace. Možná ani netuší, že existují odborníci z různých profesí, kteří jim mohou pomoci,“ doporučuje Jana.

Typickým příkladem je podle ní moment, kdy se zadání nových ulic a cest svěří výhradně stavebním inženýrům. Právě tehdy často začínají potíže. „Starosta menší obce často vůbec netuší, že by mohl přizvat ke spolupráci krajinářského architekta nebo urbanistu, kteří by projektu dodali mnohem širší kontext,“ podotýká. Sama pracuje v neziskové organizaci, která propojuje hned čtyři klíčové oblasti: krajinářskou architekturu, veřejnou správu, péči o stromy a pěstování trvalek. „Součástí naší činnosti je také vydávání odborných časopisů, ze kterých můžou čerpat užitečné rady i kontakty,“ dodává Jana.

Porevoluční doba měla své kýčovité symboly. Trpí něčím podobným česká města a vesnice v současnosti? „Pořád vídám brutální chodníky ze zámkové dlažby nebo šílenou autobusovou zastávku doplněnou lavičkou z betonu a betonovými palisádami vedle barokní kapličky. Starostům to pravděpodobně nepřijde špatné. Právě proto je na nás ukazovat jim příklady dobré praxe,“ zdůrazňuje. Pro ukázkové příklady by je architektka nasměrovala do jihomoravských Židlochovic nebo do Dolních Chaber u Prahy, kde vyzdvihuje především citlivou proměnu okolí místního rybníka, navazujících cest i nové výsadby.

Architektka je pro letošní rok zároveň programovou garantkou mezinárodní konference Urbanscapes. Dostane se na zapomenutá místa i v rámci tohoto formátu? „Zabýváme se tím, čím je hodnotné každé zanedbané a přehlížené místo. Hledáme jeho genius loci i investiční potenciál. Když zachovám hodnoty místa, celý projekt je snáze proveditelný, neztrácí svou osobitost a neplýtvá se penězi. Všechno to pak do sebe hezky zapadá. Někde se proměna brownfieldů daří méně, jinde více. Víc takových proměň vidíme v zahraničí. My jsme zatím spíš takoví uklízeči, přemýšlíme o tom, ale nekonáme,“ vysvětluje.

Za zdařilý příklad české transformace považuje ostravské Dolní Vítkovice, kde se shodou okolností koná zmiňovaná konference. Ze zahraničí pak přidává odvážné řešení z Bruselu. „Setkalo se tam několik problémů najednou: byly tu jedny z nejnebezpečnějších čtvrtí v Evropě, nezvládnuté sociální problémy. V centru se navíc křížily dvě obří dopravní tepny. Urbanisté nechali silnice ‚zmizet‘, spolupracovali tu s dopravními inženýry a krajináři, takže všechny části postupně získávají bezpečnou a snadno udržovatelnou podobu,“ popisuje. Dalším dobrým příkladem je Barcelona, která je přetížená lidmi, auty i horkem. „Bloky ulic se shlukly do superbloků, kde se začal měnit systém dopravy. Řešení umožňuje přivézt nákup, vyložit babičku a pak auto zase odvézt. Podobně jako Paříž už totiž místo klasického územního plánu fungují podle klimaplánu. Rozvoj města se plánuje tak, aby v něm bylo možné v příštích letech přežít. Město k tomu využívá přírodní postupy.“

Když přijde řeč na to, jakých míst bychom si měli v naší krajině nejvíce vážit, nezaváhá. „Pokladem v pravém smyslu slova jsou třeba horská prameniště řek. Často odtud voda odtéká příliš rychle a vzniká tak problém s vysycháním celých toků,“ upozorňuje architektka. „Cenná je taky mozaikovitá krajina v jižních Čechách, v Pošumaví, kde se na malém měřítku střídají les, louka a políčko. Protože je to v menším měřítku, člověk se tam cítí dobře. A navíc tahle krajina dobře zadržuje vodu,“ dodává na závěr.