Pavlína Šváchová se ve své tvorbě pohybuje mezi světy užitného designu, kresby a volného umění. Nová kolekce RTVELI navazuje na její předchozí soubor šálků a dekantérů BUNA. Název převzala z gruzínského označení tradičního vinobraní a téma pohostinnosti dále „designově“ rozvíjí. Svou novou kolekci představí od 10. do 13. září 2026 v Galerii Mánes.
1 / 9
Jednoduché tvary doplňuje expresivními, skoro až kresebnými detaily. Na letošním ročníku přehlídky Czech Design Week představí kolekci vinných sklenek RTVELI. Pavlína Šváchová v rozhovoru pro Selected mluví o hranici mezi designem a volným uměním, síle předmětů v interiéru i o tom, proč krásné šálky nepatří do vitríny.
Co se skrývá za názvem vaší nové kolekce a kde byl první impuls k jejímu vzniku?
Kolekce RTVELI vizuálně navazuje na moje předchozí skleněné šálky a dekantéry z kolekce BUNA, ve kterých pracuji s principem velmi jednoduchého a neutrálního tvaru. Ten pak doplňuji expresivně tvarovanými, až kresebnými detaily. Právě jejich spojením vzniká užitý objekt, který přesahuje svou čistě praktickou funkci.
O vinných sklenkách jsem už nějakou dobu uvažovala, ale rozhodující impuls přišel až od kamaráda. Řekl mi, že by moc rád měl něco z mého užitého skla, jenže nepije kávu ani čaj – zato pije víno. No a bylo.
“Mezioborovost je pro současný svět umění i designu velmi příznačná. Potřeba ohledávat hranice jednotlivých médií tu ale byla vždy...”
Název RTVELI jsem převzala z gruzínského označení tradičního vinobraní a dožínek, které jsou spojeny s hostinami, hudbou a oslavami. Gruzie je považována za kolébku vinařství a k této jejich tradici patří pohostinnost a silné mezilidské vazby. Právě tyto hodnoty bych chtěla prostřednictvím kolekce předávat dál.
Ve vaší tvorbě se potkává řada oborů. Kdy pro vás vlastně objekt přestává být designem a stává se uměním?
Myslím, že právě mezioborovost je pro současný svět umění i designu velmi příznačná. Potřeba ohledávat hranice jednotlivých médií tu ale byla vždy.
I já svou práci vnímám jako zkoumání těchto hranic. Zajímá mě, kdy je něco ještě objektem a kdy už užitým designem, kdy kresbou a kdy sochou. Principy jednotlivých oborů se mohou vzájemně obohacovat a právě v nuancích mezi nimi vznikají zajímavá napětí. Sama nemám potřebu mezi těmito světy stavět pevnou hranici. Zajímá mě spíš prostor mezi nimi a to, co se děje ve chvíli, kdy se jednotlivé přístupy začnou prolínat.
Musím ale určit, jestli konkrétní práce funguje spíš jako užitý design, nebo jako volný objekt, především kvůli kontextu, do kterého ji zasadím. Mnohem zásadnější než samotná užitnost je pro mě obsah práce a způsob, jakým jej sděluji. Tedy, proč danou věc dělám, co jejím prostřednictvím chci říct a jaké prostředky k tomu volím. Tahle nejednoznačnost mě baví, protože se můžeme stále znovu ptát a zpochybňovat to, co považujeme za samozřejmé.
Jak moc potřebujete mít výsledný objekt pod kontrolou a kolik prostoru necháváte náhodě nebo samotnému materiálu?
Ve své práci se sklem se už od diplomky ztotožňuji s myšlenkou významného českého skláře Reného Roubíčka, podle kterého je úkolem výtvarníka především dát sklu šanci, aby se mohlo projevit po svém.
Postupně jsem tuto myšlenku začala tematizovat také ve svém doktorském výzkumu a zkoumat, co se děje ve chvíli, kdy se nesnažím materiál úplně ovládnout, ale naopak vytvářím podmínky pro jeho vlastní projev.
Nejvíce se tento přístup projevuje v mé volné tvorbě a ještě výrazněji v kresebných principech, kde se bez náhody a intuice neobejdu.
“Všechna témata mají potenciál k uměleckému vyjádření...”
Co musí mít téma v sobě, abyste cítila potřebu převést ho právě do objektu?
Osobní rovina je pro mě nesmírně důležitá. Bez ní se podle mě nedá tvořit. I když ve výsledku zpracovávám obecné téma, vždy k němu potřebuji dospět skrze vlastní zkušenost nebo si k němu vytvořit osobní vztah. Jinak by podle mě nemohlo vzniknout autentické dílo, které má skutečně co říct.
Všechna témata mají potenciál k uměleckému vyjádření. Důležité pro mě je spíš to, jak se k nim v danou chvíli vztahuji a jestli dokážu najít vhodný způsob, jak je prostřednictvím konkrétního média vyjádřit.
Samozřejmě do toho vstupují také příležitosti. Pietní místo předčasně zemřelým a nenarozeným dětem například vzniklo jako soutěžní semestrální zadání na akademii, zatímco v uskupení DVEPERLY se sociálním tématům věnujeme v podstatě programově.
Sklo má výrazné materiálové a estetické kvality. Některé z nich se ale podle mě dají až zneužít – sklo umí být samo o sobě velmi oslnivé a působivé, takže někdy skoro nezáleží na tom, co z něj vlastně vytvoříte. Tato rovina mi ale není blízká.
Mnohem zajímavější je pro mě jeho materiálové a technologické chování. Dá se pracovat s jeho tekutostí zachycenou v určitém okamžiku, s tvárností a živostí hmoty. Právě v tom navazuji na zmíněnou myšlenku Reného Roubíčka: nesnažit se materiál za každou cenu ovládnout, ale vytvořit podmínky, ve kterých se může projevit po svém.
V mém případě je důležitá ještě jedna vlastnost, a to, že sklo dokáže zaznamenat průběh. Pracuji s ním jako s materiálem, který může zachytit gesto, tah nebo samotný proces.
“Vždycky mě trochu mrzí, když vidím krásné porcelánové soupravy zavřené ve vitrínách, které se nikdy nepoužijí. Přitom byly k používání stvořené...”
U Šálkových objektů jste vyšla z něčeho tak obyčejného, jako je šálek. Co vás na běžných předmětech přitahuje?
Cesta k šálku byla vlastně poměrně dlouhá. Jednou z věcí, které sama sbírám, jsou právě šálky – od starožitných porcelánových až po současný design. A hlavně je všechny používám.
Vždycky mě trochu mrzí, když vidím krásné porcelánové soupravy zavřené ve vitrínách, které se nikdy nepoužijí. Přitom byly k používání stvořené. Mám trochu pocit, jako bychom jim tím nedovolili naplnit jejich poslání.
Zároveň hodně vnímám, jak moc to, v čem jídlo nebo nápoj servírujeme, ovlivňuje celý zážitek. I to se promítlo do mého přístupu ke kolekci šálků.
Vaše práce se už několikrát ocitla mimo klasickou galerii, mění se pro vás dílo ve chvíli, kdy začne skutečně „bydlet“ v interiéru?
To je pro mě zajímavá otázka, zvlášť ve chvíli, kdy právě připravuji svou disertační výstavu v industriálním objektu, který vůbec není klasickým galerijním prostorem a který by spousta lidí možná považovala za ošklivý nebo zchátralý. Přitom jsem ho vybírala velmi pečlivě.
Kontext a prostředí nejenže ovlivňují vnímání objektu, ale mohou spoluutvářet i další významy, zvlášť, když s tím jako tvůrce vědomě pracuji. O to se snažím jak v případě disertační výstavy, tak tomu bylo ve Volmanově vile. Ostatně se o tom můžete sami přesvědčit na zmíněné výstavě, která proběhne 17. a 18. října v Novém Boru, kam vás srdečně zvu.
Většinou si objekt nepředstavuji v jednom určitém interiéru. Baví mě spíš představa, že může fungovat pokaždé trochu jinak podle toho, kde se ocitne. Těší mě, když si k němu jeho majitelé vytvoří vlastní vztah a začlení ho do svého prostředí po svém.
Nedávno mi například jedna klientka napsala, že když se přestěhovala a umístila si v novém prostoru můj objekt, začala se tam díky němu cítit jako doma. Je nádherné, co může takový předmět dokázat.