• Styl
  • Móda
  • Design
  • Rukověť stylu Gabriely Pecićové / V Řecku existuje jiný druh přítomnosti
Další článek
1 / 18

Rukověť stylu Gabriely Pecićové / V Řecku existuje jiný druh přítomnosti

S elegantní majitelkou pražského designového butiku Praguekabinet Gabrielou Pecićovou jsme promluvili o věcech, kterými se ráda obklopuje, a o místech, kam ráda cestuje. Čím ji fascinuje řecká antika a mytologie, v jakých částech Paříže nejraději nakupuje a proč její stojan na deštníky od legendárního Fornasettiho skončil pod schody?

V časech březnového lockdownu nás Gabriela s rouškou na ústech provedla svým malým designovým královstvím zvaném Praguekabinet. Celý prostor nedaleko Staroměstského náměstí je originální melánž prvotřídního designu, špičkového umění a starožitných kusů, většina děl působí surrealisticky rozverně a vesele, o čemž se snad již brzy přesvědčí její zákazníci nejenom online, ale i osobně. Česko-srbská podnikatelka má oko pro krásné objekty s příběhem a výčet jejích oblíbených věcí a činností vždy inspiruje…

Základem mého šatníku je černý rolák. Jednoduchý, hladký nebo se vzorem, ale ten hladký musím mít vždy v šatníku. Letní v bavlněné variantě a kašmírový v zimě. Na značce nezáleží, prioritou je pohodlí a kvalita materiálu. Momentálně mám v šatníku kousky od Valentino Red, Max Mara, Wolford a Intimissimi. Rolák v černém provedení sluší vždy, cítíte se v něm dobře, i když jste zrovna unavená, či se chcete cítit tajemně, uzavřeně, třeba i sexy, potřebujete být elegantní a rychle upravená. Miluji, jak dokáže dát tělu krásnou siluetu, prostě se v něm za každé situace cítím skvěle. A až pomine období respirátorů a roušek, bude k němu opět nejlepším doplňkem červená rtěnka.

Z oblečení mi naposledy udělala radost koupě „montérek“ – dobře, pojďme to raději nazývat pracovním overalem. Je z Paříže od značky Johanna Paris. Udělalo mi to velkou radost a nákup ani nebyl v plánu… Náhodné události vždy přinesou spontánní radosti, ať už v práci nebo v osobním životě. A vlastně celá myšlenka mít v galerii pracovní oděv, ve kterém budu instalovat obrazy, knihovny a další objekty v rámci realizací u klientů, mě úplně nadchla.

Na mém oděvním wishlistu je taška módního domu Louis Vuitton z kolekce podzim-zima 2021, jež vzešla ze spolupráce návrháře Nicolase Ghesquiéra s milánským Ateliérem Fornasetti. Taška je ve tvaru měsíce – historického tvaru „bucket bag“ – v klasickém Fornasettiho motivu architektury. Kolekce byla prezentována v Louvru, v symbióze a kreativním dialogu Fornasettiho motivu antického světa a nadčasovou tvorbou Louis Vuitton.

Oblíbené místo, kde ráda nakupuji, je jednoznačně pařížský Rive Gauche, zejména celá čtvrť kolem Saint Germain des Prés. Nejraději se toulám po Rue de Grenelle, pak odbočím do Rue des Saints-Péres a zastavím se v Cafe de Flore či v Les Deux Magots, odkud je krásný výhled na klášter Saint-Germain-des-Prés. Vždy musím ale zajít do butiku Alison v Rue de Buci a pak ještě do Rue Bonaparte, kde jsem nedávno objevila parfumérii Officine Universelle Bully. Značka byla založena v roce 1803 a jejich limitované edice parfémů jsou spjaty s uměleckými díly. Moje volba padla na La Vénus de Milo – vůni inspirovanou starověkou sochou Venuše Mélské. Celý vztah k této pařížské čtvrti rezonuje i díky vzpomínkám na můj studijní pobyt v tomto městě.

Fascinuje mě období Chaosu z řecké mytologie, odkud vše vzniklo a kam se vše navrací.
Jakýkoli pobyt v této zemi je pro mě víc než odměnou a dalším obohacením.
Nejraději mám Krétu, rodiště boha Dia, kde je nejmodřejší nebe, nejčistší moře a nejšťavnatější olivy. Za doby Minójské civilizace se tu rozvíjelo umění, námořnictví i městský život. Zatímco ve zbytku Evropy ještě házeli kopím. Je jedno, zda přejíždíte z jedné části na druhou po klikatých úzkých silnicích mezi horami, nebo se procházíte zahradou, všude cítíte vůní kvetoucího ostrova.

V Řecku je neuvěřitelné světlo – „to fos“. Ani v Itálii, Španělsku a vlastně celém Středomoří nenajdete takovou světelnost, jakou poskytuje Řecko. Každý cypřiš, dům, oslík, vše má tak jasné obrysy, všude vás pozoruje to „foto-elektrické oko“. V této zemi, v tomto světle, existuje jistý druh přítomnosti, lidé s hlubší senzitivitou cítí, jako kdyby antický svět byl stále přítomen, na dosah ruky, jen tak trochu doslova není vidět.

Svou oblíbenou sochu jsem objevila v aténském Muzeu kykladského umění. Je to nádoba ve tvaru starověké antické vázy. Originál to sice není, ale já zastávám myšlenku, že pokud je dílo opravdu dobré, tak i kdyby bylo reprodukované nespočetněkrát, nic neztrácí.
Do muzea jsem vlastně zašla náhodou a zrovna tam probíhala výstava s názvem Picasso and Antiquity – Line and Clay. Byla to krásná instalace keramických figurek – sošek mořských tvorů, zvířat a lidských postav z méně známé Picassovy tvorby inspirované řeckým divadlem. Picassovy objekty z let 1920-1960 vystavené společně s prehistorickými artefakty z období 3200 před naším letopočtem tu vedly úplně přirozenou konverzaci, kterou jen potvrdila i stálá expozice muzea.

V muzejním obchodě mě pak na první pohled zaujala keramická nádoba na míchání vody a vína s nádherným motivem scény antického sympozia, dívky hrající na flétnu a dvěma mladíky. V antickém Řecku bylo sympozium část banketu, který se odehrával po jídle za doprovodu hudby, vína, tance a recitace. Tyto scény se často zobrazovaly na nádobách, které se používaly na míchaní vína a vody. O to víc mě atmosféra, která z toho vyzařuje, v momentalním lockdownu těší.

Nedávno jsem dokonale vypnula, když jsem si doma nechala mobil. Asi v tom nejsem sama, ale pokaždé, když zapomenu mobil doma, zažiju jakýsi stav beztíže a svobody. Doslova!

Žádný den se neobejdu bez svého prstenu, který jsem si nechala vyrobit u již zaniklé české značky Zorya. Je inspirován byzantskými tvary a je v něm zasazen měsíční kámen. Doprovází mě na ruce každý den.

Jídlo, které si momentálně často dávám, je croissant plněný mortadelou a sýrem. Je to opravdu ulítlé, protože croissant nemůže být nikdy úplně slaný… Ale už se z toho stala tradiční svačina, především v dnešní době, kdy potřebujete rychle něco sníst a není si kam sednout či čas plánovat, jaké výdejové okénko navštívit. Většinou zavolám do La Bottegy v Platnéřské ulici hned vedle mé galerie Praguekabinet, aby mi to nachystali, vyzvednu si to a v ideálním případě pak zapíjím bílým jogurtem.

Mým oblíbeným restaurantem je Zdeněk’s Oyster bar, mají tam neskutečně skvěle chuťově vyvážené pokrmy. K návštěvě tohoto podniku vždy přistupuji tak trochu slavnostně, za odměnu. Vždy je tam velmi příjemná, přátelská atmosféra, kterou dokonale dotvářejí majitelé restaurace. V létě se dá večeřet venku na zahrádce a během večera se najednou rozezní zvuk varhan z barokního kostela, který je přímo naproti. Kulinářský a duchovní balzám zároveň.

Moji oblíbenou malířkou je Eva Sakuma. Objevila jsem ji před deseti lety díky tehdejší spolupráci s kurátorkou Terezou Bruthansovou. Její díla mají citlivou křehkou intimitu, kterou si chcete pustit domů. Kouzlo spočívá v autorsky vypracované technice dvou vrstev malby, přičemž spodní malba je provedena klasicky, kdežto vrchní motiv je rozložen na drobné body. Tento rastr dovoluje pronikat spodní vrstvě nad povrch a naopak. Koexistence dvou motivů v jednom obraze tak dává vzniknout třetímu, nehmotnému iluzornímu výjevu.

Nápad na otevření Praguekabinetu vznikl tak, že jsem seděla jako host na jedné zahradní houpačce s přáteli obklopená hortenziemi v zahradě milánského domu Fornasetti. Plná dojmů světa imaginace, kombinace klasicismu, renesance, ironie, humoru… Prostě neskutečné tvorby Pierra Fornasettiho, která je v jeho domě zastoupena doslova všude. Dům každoročně otvírají u příležitosti milánského designového veletrhu Salone del Mobile. No, a samozřejmě zdrojem inspirace byl i můj studijní pobyt v Paříži a celý řetězec událostí, které do sebe začaly zapadat.

Myslím, že Praguekabinet je unikátní pro svůj individuální přístup ke klientovi. Může to znít jako klišé, ale musím to zdůraznit. A nejen, že u nás zákazníci najdou jedinečné kusy od Fornasetti do interiéru, na jejichž dodání se někdy čeká až osm měsíců. S klientem také vytváříme na míru skleněné objekty ve spolupráci s Crystal Creative. Pokud máte cestu do Benátek, zajistíme přístup do věhlasné sklárny Venini.
Vloží-li v nás klient důvěru, dotvoříme interiér podle zadání do posledního detailu.

Na Srbsku mám ráda jeho metafyzičnost a přirozenou srdečnost. Život je zde krásný zázrak a cítíte to tam na každém kroku. Lidé tam opravdu rádi život žijí, je to národ s velkou citlivostí. Ať už je to v rámci historických souvislostí nebo v každodenních setkáních, ve způsobu, jakým vás lidé osloví, či všudypřítomného tance – rytmu nejen v místech k tomu určených. Například si jen tak vyjdete po kině do zdánlivě normálního večera, něco jako v Praze Na Příkopech, kde je kavárna se zahrádkou – a hle, za rohem lidé tančí salsu, taneční klub, co si zabukoval kavárnu na ukončení sezony. A vůbec není divné, pokud se kolemjdoucí zastaví, koupí si drink a do tance a celé té atmosféry se zapojí.

V Čechách mě zas baví ta doslovná lehkost bytí, klid, zdrženlivost, pragmatičnost („dvakrát měř, jednou řež“). Češi také mají rádi život, ať už u piva v hospodě, nebo v koncertní síni. Baví mě duch vážnosti, odstupu a krásy, kterou v Čechách cítím, jako když posloucháte vážnou hudbu, v níž jsme velmocí.

Pokud bych nedělala svou práci to, asi bych byla řídící letového provozu. Samozřejmě to neznamená, že na to mám znalosti, možná ani nemám predispozice se v této oblasti edukovat, ale přijde mi fascinující, že řídíte něco, co je do poslední minuty neviditelné, a přitom máte takovou zodpovědnost to vše zkoordinovat. Je to jako s myšlenkami, také jsou neviditelné, a přitom toho tolik vykonávají a řídí…

Skvělou knihou, kterou jsem nedávno přečetla, je Alexandrijský kvartet od Lawrence Durella. Příběh je zasazen do předválečné Alexandrie, celý děj a postavy do sebe zapadají jako při pohledu na velkolepou fresku. Postavy jsou z různých společenských vrstev a různého náboženského vyznání. Příběh je spíše cyklický než chronologicky lineární. Autor zároveň poukazuje na jistá daná pravidla a zvyklosti, které ale hned vzápětí bortí a rozbíjí – a samozřejmě, vše se odehrává ve stínu lásky ve všech formách.

Hudba je pro mě otázkou nálady. Někdy volím klasickou hudbu, jindy něco současného, lounge, jazz, českou, srbskou či jinou zahraniční tvorbu. Hudba nesmí být agresívní. Baví mě při poslechu vnímat, jak hudba odráží dobu, ve které vznikla nebo vzniká. Navíc skutečně miluji ticho. Momentálně si často pouštím Schumanovy magnetické rezonance Země a také meditativní frekvence od Nikoly Tesly – 369 Hz.

Oblíbenou částí mého bytu je nebe, které vidím nad sebou, když ležím v posteli. Je to tapeta Nuvole od Cole and Son s jedním ze slavných motivů Ateliéru Fornasetti. Je to stejně inspirativní a zároveň relaxační, jako když pozorujete mraky na obloze, pokaždé zachytíte nový výjev.

Nejzvláštnější věc do bytu, kterou jsem si pořídila, je stojan na deštníky od Ateliéru Fornasetti. Na první pohled to nezní nijak originálně, ale ten objekt je zvláštní svou formou, působí jako rytířský štít seskládaný z antických váz – ano, jsem antikou posedlá, už to tak bude… Nemám velkou vstupní chodbu, takže stojan paradoxně skončil pod schody. A že mám pouze jeden deštník, to snad ani nemusím dodávat.