Další článek

Prožít Wimbledon / Stylová návštěva tenisového svátku číslo jedna

Na první pohled to vypadá jako návrat v čase. Muži v lněných košilích, ženy s klobouky, kurty bez reklam a ticho, které by se dalo krájet. Ale Wimbledon není retro. Je to současnost, která si pamatuje, že styl není o efektech, ale o gestech. A tenis nemusí být slyšet, aby měl sílu. Londýn v červenci nezrychluje. Naopak. V parcích se víc čte, v kavárnách se víc naslouchá a na stanicích metra potkáváte víc bílých ponožek než log. Wimbledon je událost, která vám dovolí zpomalit, i když jinak na sport nekoukáte. A právě tím je výjimečný.

Advertisement

Na rozdíl od newyorského Flushing Meadows, který připomíná rockový festival, a pařížského Roland Garros, který má v sobě literární melancholii, Wimbledon je jiný. Klidný. Pevný. Přesný. Jako kdyby si každý moment oblékl bílý oblek a rozhodl se mlčet místo toho, aby křičel.

Turnaj se hraje od roku 1877 pořád na stejném místě – v All England Lawn Tennis and Croquet Clubu v jihozápadním Londýně. Tráva tu není jen povrch, je to systém. Každé ráno se seká na osm milimetrů. Každý den se zalévá, hlídá a chrání. I její opotřebení má svá pravidla. Tráva klouže. Je nepředvídatelná. Vynucuje si disciplínu. Nepodporuje sílu, ale intuici. Tenis na ní není o útoku, ale o schopnosti číst pohyb. A i diváci se musí přizpůsobit. Přijdete pozdě? Počkáte. Výpadek soustředění? Vaše škoda. Wimbledon se neohlíží. Wimbledon trvá.

Bílá jako dohoda

Jedním z nejznámějších pravidel Wimbledonu je předepsané oblečení. Hráči a hráčky musí být převážně v bílé. Ne krémové, ne slonovinové. Bílé. V roce 2013 musel Roger Federer vyměnit boty, protože měly oranžovou podrážku. A nikdo se tomu nedivil. Tahle pravidla nejsou relikvie minulosti. Jsou rámem, který vytváří atmosféru. A možná právě díky nim působí Wimbledon jako poslední místo, kde má důstojnost navrch před výstředností. Styl tu nevzniká okázalostí. Styl tu vzniká tichým respektem k prostoru.

Když design šeptá

Wimbledon má vlastní vizuální jazyk. Barvy organizátorů se pohybují v paletě tmavé zelené, fialové a bílé. Nic víc, nic míň. Kdyby měl mít vlastní typografii, byla by to elegantní verze Gill Sans. Centrální bulletin připomíná klasické britské jízdní řády. I rozhlasová oznámení zní, jako by je četl hlasatel z BBC Radio 4. Je to design, který neukazuje, ale funguje. Rytmus turnaje je podobný architektuře Londýna. Zdržanlivý, přesto funkční. Přesně jako domy od Normana Fostera nebo atmosféra ve filmech Marka Jenkinse. Nechává vám prostor dýchat.

Styl, který nezastará

Na tribunách to vypadá, jako by tu lidé chodili vždy. A možná opravdu ano. Móda Wimbledonu není podřízená trendům. Je to styl, který zná své místo. Muži v saku od Drake’s nebo Anderson & Sheppard. Ženy v šatech od Margaret Howell nebo Studio Nicholson. Sluneční brýle s tenkým rámem od Cutler and Gross. Žádná loga. Jen signály. Mimo areál se v posledních letech prosazuje nenápadná tenisová estetika. Wales Bonner navrhuje kolekci pro Adidas, která funguje stejně dobře na kurtu jako na výstavě v Tate Modern. Fred Perry se vrací k eleganci původních kolekcí. A Stella McCartney ukazuje, že sportovní oblečení může být udržitelné, ženské a přitom funkční. Wimbledon tím inspiruje víc než módní přehlídka. Nepředvádí. Jen trvá.

Boty Adidas, 2799 Kč, koupíte zde; bunda Polo Ralph Lauren, 14 900 Kč, koupíte zde; ponožky Jacquemus, 1200 Kč, koupíte zde; hodinky Rolex Sky-Dweller Oyster, 420 000 Kč, koupíte zde; parfémový extrakt BDK Parfums Pas Ce Soir, 100 ml, 6900 Kč, koupíte zde

Klobouk Eugenia Kim, 11 470 Kč, koupíte zde; sluneční brýle Chanel, 19 600 Kč, koupíte zde; boty Valentino, 24 500 Kč, koupíte zde; taška Louis Vuitton, 95 000 Kč, koupíte zde; šátek Hermès, 5600 Kč, koupíte zde

Hudba, která nezní, ale přesto hraje

Během Wimbledonu neuslyšíte na kurtu žádnou hudbu. A přesto je to jeden z nejhudebnějších sportovních zážitků vůbec. Každý úder míčku má svou kadenci. Pauzy mezi výměnami tvoří prostor pro rytmus. Diváci dýchají v tempu. A komentátoři mají slovník, který by si zasloužil vlastní sbírku esejů. Kdyby byl Wimbledon soundtrack, zněl by jako Bill Evans. Nebo The Cinematic Orchestra. Možná trocha jazzu, možná orchestr bez zbytečných výbuchů. Mimo kurty to doplňuje atmosféra londýnských čtvrtí. V kavárnách zní Radio 6 Music, v obchodech s vinylem hledají lidé něco pomalejšího. Hudba tu nikdy nekřičí, ale vždy rezonuje.

Filmový svět, který nikam nespěchá

Ve světě filmu najdeme mnoho sportovních snímků, ale jen málo z nich umí zachytit ticho. Wimbledon si zaslouží jiný typ filmu. Spíš než hollywoodský biopic si žádá atmosféru „The Remains of the Day“ nebo poetiku „The Favourite“. Scény bez hudby, ale s významem. Pauzy, ve kterých se neděje nic, a přesto cítíte všechno. Romantická komedie Wimbledon z roku 2004 připomíná, jak vypadá turnaj, když se smíchá sport, city a britské počasí. Je to lehké, sympatické, ale skutečný Wimbledon působí jinak. Méně dialogů, více prostoru. Místo soundtracku ticho. Místo dramatu koncentrace. A místo efektu – přesnost.

Wimbledon bez vstupenky

Kouzlo Wimbledonu není jen v areálu. Je ve městě. V tom, jak se Londýn během těch dvou týdnů promění, aniž by změnil výraz. V Petersham Nurseries v Richmondu dostanete panna cottu s jahodami a citronovým tymiánem. V Chiswick Fire Station běží přímý přenos, a na talíři máte ricottu s mátou. V Hampstead Heath si rozložíte deku, naladíte BBC Radio 5 Live a posloucháte výměny, které zní jako smyčce.V Chelsea, v Bluebird, sledují lidé finále v bílém. Aperol v plastovém kelímku. Ticho mezi výměnami nikdo nenarušuje. Všichni vědí, že tohle není show. Je to rituál.

Závěr, který se nevnucuje

Možná nerozeznáte slice od voleje. Možná nevíte, kdo je nasazená jednička. Ale pokud si sednete, vezmete šálek čaje, otevřete noviny a zaposloucháte se do ticha mezi výměnami, pochopíte, proč Wimbledon pořád dává smysl. Ne proto, že je to sportovní svátek. Ale protože připomíná, jak vypadá klid, když má styl. A že důstojnost není něco staromódního. Jen jsme na ni možná zapomněli.

Selected tipy

  • Co poslouchat / The Cinematic Orchestra: To Build a Home, Bill Evans: Peace Piece, Portico Quartet: Line, Max Richter: On the Nature of Daylight
  • Co číst /Andre Agassi: Openod, Kate Fox: A Field Guide to the English, katalogy Serpentine Gallery
  • Co ochutnat / Jahody se smetanou. Tradičně. Bez příchutí. Bez kompromisů.
  • Na co se podívat / The Favourite (Yorgos Lanthimos), Wimbledon (2004) jako lehká variace na téma, archiv BBC s dokumenty o tenisové etiketě
  • Kam jít / Hampstead Heath, Petersham Nurseries, Chiswick Fire Station, Bluebird v Chelsea. Nebo na vlastní balkon. S bílým ubrusem a vypnutým telefonem.