V padesátých a šedesátých letech prožívala Skandinávie svůj pomyslný „zlatý nábytkářský věk“. Dánsko drželo silnou obchodní strategii a dokázalo svůj elegantní nábytek prodat do celého světa jako symbol statusu. Švédsko zase vsadilo na masovou dostupnost a průmyslovou výrobu. Norsko šlo jinou cestou.
Když se řekne skandinávský design, většině z nás se vybaví dánská elegance Hanse Wegnera a Arne Jacobsena nebo švédský funkční minimalismus. Norsko v tomto výčtu často chybí, ale ne zcela oprávněně. Zatímco jejich skandinávští sousedé svými produkty „dobývali“ svět, norské ikony zůstaly skryty v archivech a na půdách (designových) norských příbytků. V posledních letech ale zejména značka Eikund nastavuje nová pravidla.
Norský design byl historicky více spjat s řemeslem, malovýrobou a odrážel hlubokou úctu k tamější poměrně drsné přírodě. Norové své designové produkty nevyváželi, ale tvořili pro sebe, pro své útulné domovy v horách a mezi fjordy. Navíc, po objevení ropy v sedmdesátých letech se národní ekonomika přeorientovala na energetiku a nábytkářský průmysl, na rozdíl třeba od toho dánského, ztratil státní podporu a globální tah na branku. Norské kousky se tak staly „soukromým tajemstvím“ vzdělanějších sběratelů vintage nábytku.
Tady začíná příběh značky Eikund. Začal se psát v roce 2016, ovšem nikoli jako další hip nábytkářská firma ze Skandinávie, ale doslova jako kurátorský projekt. Zakladatelé strávili roky pátráním po zapomenutých nákresech, kontaktováním dědiců slavných designérů a prohledáváním archivů, aby našli to nejlepší, co norské „mid-century modern“ období nabízelo.
Jejich mise byla jasná, totiž oživit norské designérské dědictví a ukázat, že jména jako Fredrik A. Kayser, Torbjørn Afdal nebo Sigurd Resell patří na stejný piedestal jako Jacobsen nebo Eames.
Více o značce zde