Móda ve filmu / Ďábel, Prada a filmy, které posunuly vnímání módy

Letošní pokračování komedie Ďábel nosí Pradu ukazuje, že filmy s módní tématikou diváky baví. Původní film se před lety stal zjevením, protože otevřel dveře do prostředí, které většina lidí zná jen z dálky. Najednou bylo možné nahlédnout do redakce, do zákulisí přehlídek, do procesu vzniku fotografií, které formují vkus i představy o stylu. Móda se ukázala jako živý organismus. Právě tahle blízkost vytvořila silné spojení s divákem. Možnost být součástí světa, který působí uzavřeně a nedostupně, přináší pocit určitou formu úniku z každodennosti. Postava Andy Sachsové prochází proměnou, během které se učí číst pravidla tohoto světa. Skrze ni se odhaluje, že za stylu elegance stojí systém, který je náročný a většinou nekompromisní.

Pokračování jde mnohem víc k podstatě a ukazuje realitu současných magazínů s větší otevřeností. Práce v redakci získává civilnější rozměr, ve kterém je vidět každodenní tlak, rozhodování i potřeba držet a dodržet neustálé tempo. Každé vydání stojí na desítkách hodin práce, které zůstávají skryté za výsledným obrazem. Přehlídky a večírky tvoří jen jednu (tu poslední) vrstvu celého procesu, na který navazuje řada dalších kroků. Právě tato rovnováha dává příběhu sílu. Ukazuje, že i tenhle svět funguje jako jakékoli jiné odvětví, se svými nároky, odpovědností i limity. Zároveň si zachovává přitažlivost a schopnost vtáhnout.

Je dobré připomenout, že to nebyla Miranda Prestely, kdo stojí na začátku tohoto pohledu do světa magazínů. Už Funny Face s Audrey Hepburnovou a Fredem Astairem nabízí obraz redakce, kde nekompromisní šéfredaktorka určuje obecný vkus. Postava inspirovaná typem silné editorky formuje výsledek čísla s jasnou vizí a vysokými nároky. Film pracuje s lehkostí muzikálu a romantickou linkou. Zároveň ale zachycuje základní principy fungování módního obrazu. Výběr tváře, hledání estetiky i práce s fotografií se stávají součástí vyprávění, které odpovídá očekávání své doby a její představě o kráse.

Ostatně samostatnou kapitolu představuje Audrey Hepburnová, která téměř každý film proměnila v obraz s výrazným módním přesahem. Ať už jde o zmíněný snímek Funny Face, Snídaně  Tiffanyho, Šaráda nebo Sabrina, nikdy zde oblečení nepůsobí jako pouhý kostým. Je přirozenou součástí jejího projevu, pohybu i způsobu, jakým dokázala pracovat s obrazem. Silueta získává lehkost a jednoduchost, která působí aktuálně dodnes.

Zásadní roli sehrál i Hubert de Givenchy, který pro Hepburnovou vytvořil některé z nejikoničtějších filmových modelů vůbec. Jejich spolupráce stojí na mimořádném porozumění mezi osobností a oděvem. Givenchyho čisté linie a elegance získaly skrze Hepburnovou šarm, který nelze naučit. Právě tato kombinace vytvořila obraz, který zásadně ovlivnil způsob, jakým dodnes vnímáme filmový styl i samotnou eleganci.

O poznání civilnější, přesto stále stylizovaný pohled nabízí Prêt-à-Porter, známý také jako Ready to Wear, kde se objevuje Sophia Loren. Děj se odehrává během „fashion weeku“ a přináší vhled do jeho zákulisí a vztahů, které stojí za výslednou přehlídkou. Humor a nadsázka zde doplňují realitu, která ukazuje komplexnost celého systému.

Do téže linie patří i Who Are You, Polly Maggoo? režiséra Williama Kleina, který přináší úplně jiný, ostřejší pohled na módní průmysl. Film vznikl v prostředí pařížské módy šedesátých let a pracuje jako satira na svět magazínů a samotné konstrukce ideálu krásy. Hlavní postava modelky Polly Maggoo se pohybuje mezi ateliérem, médii a veřejným obrazem, který je neustále vytvářen a zároveň deformován. Klein, sám významný módní fotograf, zachycuje tento svět s nadhledem i ironií. Přehlídky působí téměř absurdně, rozhovory i mediální obraz ukazují, jak snadno se z člověka stává projekt.

Velmi detailní pohled na každodennost módního průmyslu přináší temnější snímek Personal Shopper s Kristen Stewartovou. Postava osobní nákupčí se pohybuje mezi Paříží a Londýnem a otevírá svět, který stojí mimo přehlídkové světlo, ale drží ho v chodu. Kontakt se showroomu, práce s modely z přehlídek, neustálý pohyb mezi klientem a značkou. Film pracuje s určitou odtažitostí, která je blízká lidem, kteří tenhle systém znají zevnitř.

Samostatnou kapitolu tvoří seriál Sex ve městě, jeho filmová pokračování a volné pokračování A jak to bylo dál… Bez ohledu na osobní názor jde o počin, který zásadně ovlivnil způsob oblékání i vnímání stylu v každodenním životě. To, co se objevilo na obrazovce, se velmi rychle propsalo do stylu ulice a jak lidé přemýšlejí o módě jako o nástroji sebevyjádření. Zásadní roli sehrála stylistka Patricia Fieldová, která vytvořila jasně rozpoznatelné vizuální identity jednotlivých postav, jež představují odlišné přístupy ke stylu i k životu. Móda zde zafungovala jako jasný jazyk identity a zároveň jako silný kulturní i marketingový nástroj, který má dosah daleko za hranice samotného příběhu.

Bylo by pokrytecké opomenout fenomén současnosti, kterým je Emily in Paris. Právě tím, že vzniká v pravidelných sezónách, umožňuje sledovat proměnu módního světa téměř v přímém přenosu. Seriál reaguje na to, jak se mění fungování celé branže, a tuto změnu předává divákovi s vtipem a vizuální atraktivitou. Netýká se jen samotného oblečení, ale i způsobu, jakým se s módou pracuje, jak se komunikuje a jak vzniká její obraz. Rozdíl je patrný ve srovnání s dřívějšími pohledy na módní průmysl. Zatímco dříve dominovaly redakce, fotografové a uzavřený okruh profesionálů, dnes se do centra dostává digitální prostor a nové typy osobností. Front row na přehlídkách se proměňuje, vedle tradičních jmen se objevují influenceři a tvůrci obsahu, kteří formují vkus i poptávku v reálném čase. Právě tato proměna ukazuje, že móda dnes nevzniká jen v ateliérech a redakcích, ale i na displejích telefonů. Seriál tak funguje jako současná kronika světa, který se mění rychleji než kdy dřív.

Když už je řeč o seriálech, nelze vynechat ságu Panství Downton, která nabízí mimořádně přesný a vrstevnatý pohled na oděv jako součást každodennosti. Garderoba zde doslova vytváří rytmus dne, od ranních příprav přes odpolední návštěvy až po večerní společenské momenty. Každá příležitost má svou jasně definovanou formu, každý detail nese informaci o postavení, zvyklostech i vztazích. Síla spočívá v důslednosti. Kostýmy odrážejí dobu s mimořádnou citlivostí. Kontrast mezi světem aristokracie a zázemím služebnictva se propisuje do každé vrstvy oděvu, od luxusních výšivek a jemných látek až po pracovní uniformy. Výsledek působí jako živý obraz společnosti před více než stoletím, který umožňuje nahlédnout do prostředí dnes tak vzdáleného.

Za zmínku stojí i (ne)srovnání Panství Downton s českým seriálem První republika, který vznikl s ambicí nabídnout domácí obdobu velkého historického formátu. Rozdíl v produkčních možnostech mezi BBC a Českou televizí je zásadní. Přesto se českému projektu podařilo vytvořit vizuálně přesvědčivý svět. Právě práce s kostýmem zde hraje klíčovou roli, protože pomáhá definovat dobu, společenské vrstvy i atmosféru. Namísto běžné praxe, kdy se oděvy často skládají z dostupných zdrojů, vznikla řada modelů jako originální realizace přímo pro seriál. Tento přístup dodává výsledku tolik chtěnou autenticitu. Podobně jako v seriálu Bohéma se ukazuje téměř úrovni drobnokresby. Velký podíl na tom má kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková, jejíž práce přináší kultivovaný a sebevědomý obraz doby. Výsledkem je seriál, který potvrzuje, že i v domácích podmínkách může vzniknout stylově silné a vizuálně soudržné dílo.

Za zmínku stojí i filmy, které nevznikly primárně jako „módní“, ale nesou v sobě silný vizuální rukopis. Například ty, které režíroval módní designér Tom Ford. Vedle vlastní značky formoval i podobu kolekcí domů Gucci a Yves Saint Laurent. Jeho přístup k obrazu vychází z preciznosti, kontroly a citlivosti pro detail, která je vlastní i jeho módní tvorbě. Ve snímku A Single Man s Colinem Firthem se to projevuje v každém záběru. O poznání temnější polohu má film Noční zvířata, kde se estetika stává napjatou a místy až nepříjemnou. Ford pracuje s kontrastem tak, že divák zůstává neustále ve střehu.

Zvláštní kapitolu tvoří historické filmy, kde se kostým stává rovnocennou součástí vyprávění. Amadeus českého režiséra Miloše Formana pracuje s historickou přesností i velkolepostí, kterou do něj vnesl kostýmní výtvarník Theodor Pištěk, oceněný Oscarem. Film Marie Antoinette od Sofie Coppolové působila ve své době jako zjevení. Namísto očekávaného historického výkladu přinesla intenzivní, smyslový zážitek. Kirsten Dunst ztvárňuje panovnici jako mladou ženu ponořenou do světa přepychu, tlaku i hledání vlastní identity. Kostýmy zde propojují historickou siluetu s moderním cítěním. Skryté vizuální momenty a výrazný soundtrack posouvají celé vyprávění směrem k současnosti a historická postava získává lidský rozměr. Výsledkem je tak dnes již kultovní film, který překračuje žánry a oslovuje publikum napříč generacemi.

Stejnou intenzitu má i Orlando režisérky Sally Potterové s Tildou Swintonovou v hlavní roli, kde se kostým proměňuje spolu s identitou a časem, a vytváří vizuální kontinuitu napříč staletími.

Mezi snímky z poslední doby na tyto vizuálně opuletní podívané navazuje oscarový snímek Chudáčci, kde oděv získává až experimentální rozměr. V těchto filmech kostým nevytváří jen obraz minulosti, ale stává se samostatným výrazovým prostředkem, který důsledně formuje význam celého díla.

Existují i filmy, které se odehrávají přímo v módním prostředí a přesto stojí především na lidských příbězích. Dvojice snímků z roku 2014 Saint Laurent a Yves Saint Laurent ukazuje dvě odlišné polohy jedné osobnosti. První, s Gaspardem Ullielem, zdůrazňuje jeho svobodu a určitou neklidnou energii. Druhý, s Pierrem Nineyem, jde blíž k procesu tvorby jeho vizionářských kolekcí. Právě v této rovině se odhaluje, jak úzce je móda propojená s psychikou i tempem života svého autora.

Podobně citlivý je i Coco Chanel a Audrey Tautouvou, který sleduje cestu módní legendu od těžkých začátků k vyhraněnému stylu. Warholka, příběh Edie Sedgwickové, múzy Andyho Warhola, je v závěru vlastně tragickým odrazem, co s člověkem umí udělat vyčerpání a křehkost identity. Právě tyto filmy ukazují, že móda není jen vizuální vrstva, ale prostředí, které formuje člověka i jeho osud.

Podobně silně pracuje s oděvem i Nit z přízraků, kde postava návrháře ztvárněná Danielem Day-Lewisem, ukazuje, jak úzce je tvorba spojená s kontrolou. Oděv nese význam vztahu a každé gesto má důsledek. Alma, v podání Vicky Krieps, vstupuje do tohoto systému a postupně mění jeho rovnováhu.

Blow-Up patří k zásadním dílům světové kinematografie a zároveň k těm, která dokázala zachytit estetiku své doby s mimořádnou přesností. Příběh módního fotografa Thomase se odehrává v Londýně šedesátých let, v prostředí, kde se prolíná fotografie, móda, hudba i umění. Postava mladého, úspěšného a sebevědomého fotografa se pohybuje mezi ateliérem, ulicí a nočním životem, přičemž styl není jen kulisou, ale přirozenou součástí jeho identity. Každý obraz nese energii doby, její tempo i fascinaci povrchem. Zásadní moment přichází ve chvíli, kdy se zdánlivě náhodně pořízené fotografie začnou měnit v něco víc než jen estetický záznam. Obraz se rozpadá na detaily, význam se posouvá a jistota mizí. Film pracuje s napětím mezi tím, co je vidět, a tím, co zůstává skryté.

Do téhle skupiny patří i Mahogany s Dianou Rossovou, který zachycuje cestu od talentu k mezinárodní kariéře v módním průmyslu. Příběh sleduje mladou návrhářku a modelku z Chicaga, která se dostává do Říma, tedy do prostředí, kde se styl mění v ambici a obraz v kariéru. Probíhá proměna hlavní hrdinky i postupná ztráta kontroly nad vlastním obrazem. Estetika sedmdesátých let umocňuje silný vizuální celek, který stojí na kontrastu mezi snem a realitou.

Filmem, kde šaty skutečně přebírají hlavní roli, je Švadlena s Kate Winsletovou. Příběh zasazený do australského zapadákova stojí na kontrastu mezi prostředím a vysokou krejčovinou, která do něj vstupuje s nečekanou silou. Siluety inspirované estetikou Christiana Diora přinášejí do příběhu eleganci, která ostře kontrastuje s okolní syrovostí.

Móda a kostým dokážou oživit příběhy, které máme hluboko uložené v paměti, a dát jim novou intenzitu. Velký Gatsby v režii Baze Luhrmanna stojí právě na této schopnosti. Jeho vizuální jazyk je velkorysý a vědomě okázalý. Stejně jako všechny jeho filmy i příběh newyorkského šmelináře vychází z divadelního cítění a pracuje s obrazem jako s celkem, který diváka obklopuje. Kostýmy vytvořené ve spolupráci se značkou Prada, šperky od Tiffany & Co. a následná kolekce od amerického brandu Brooks Brothers ukazují, jak silně může film ovlivnit i reálnou módu.

Nejde o klasický „módní film“, ale rozhodně o film, kde kostým hraje zásadní roli. Nové zpracování Nosferatu ukazuje, jak silně může oděv formovat atmosféru i celkové vnímání příběhu. Historická inspirace zde není rekonstrukcí, ale (re)interpretací. Známý příběh dostává novou vizuální vrstvu, která oslovuje i publikum mimo tradiční hororový žánr. Do kina přicházejí i diváci, které zajímá způsob, jakým se pracuje s kostýmem jako s nositelem nálady a významu. Oprávněná nominace na Oscara tento přístup jen potvrzuje.

A co Češi? Filmová klasika Kristián režiséra Martina Friče působí mimořádně kultivovaně a dodnes přesvědčivě. Kromě elegance Adiny Mandlové a Oldřicha Nového a komediálně romantické linie se do paměti zapsala i vizuální stránka, kterou formovaly modely ze salonu Hany Podolské. Právě díky nim získala postava Zuzany Rendlové, kterou ztvárnila Mandlová, svou jasně čitelnou identitu. Herečka sama později přiznala, že zásadní podíl na výsledku měla právě Podolská, protože šaty definovaly charakter postavy stejně silně jako herecký projev. V kontextu tehdejší kinematografie navíc hrálo roli i to, že herečky často pracovaly s vlastní garderobou nebo modely, které jim byly blízké, což obrazu dodávalo přirozenost i osobní autenticitu. Dlouhé večerní róby, precizně tvarované siluety a luxusní materiály akcentují ženskost, eleganci i společenské postavení. Každý model reaguje na konkrétní situaci a posouvá vyprávění dál, od denních kostýmů s klobouky až po výrazné večerní toalety doplněné kožešinou a šperky. Ikonická saténová róba, která na plátně působí světlým dojmem, ačkoliv měla ve skutečnosti jemný peprmintový odstín, ukazuje, jak citlivě se pracovalo s obrazem i materiálem. Právě v této promyšlenosti se odhaluje síla filmové módy jako přesného záznamu doby, jejího vkusu i aspirace.

Podobně výrazný je i muzikál Dáma na kolejích s Jiřinou Bohdalovou, který přináší energii šedesátých let i silný vizuální moment. Scéna v módním salonu, kde postava řidičky tramvaje doslova skoupí celou přehlídku, působí skandálně i dnes. Nelze si nevšimnout ani drobných detailů jako například Vogue British se Sophií Loreenovou na obálce. Dáma na kolejích představuje odvážný a vizuálně sebevědomý krok v české kinematografii. Navazuje na úspěch Starců na chmelu ale rozvíjí výraznější práci s kostýmem. Tento směr měl potenciál dál se rozvíjet a formovat domácí tvorbu s větší odvahou a vizuální ambicí. Události sprna 1968 však tento vývoj zásadně přerušily. Kontext doby tak dává filmu ještě silnější význam.