Už je to sedm let, kdy se bagry pustily do jedné z brutalistních dominant Prahy – komplexu Transgas postaveného v letech 1966 až 1976. Mnohé tehdy překvapilo, kolik lidí se za tuto, pro velkou část Pražanů ošklivou, architekturu postavilo. Ochránit soubor budov před demolicí se pokusil dokonce Klub za starou Prahu. Generace se obměňují, a tak popularita staveb z období normalizace roste.
Svůj podíl na tom má i Vladimir 518, který stojí mimo jiné za nedávným dokumentárním projektem Architektura ČSSR 58–89.
1 / 17
Matouš Pudil vás pozve na místa, která jste vždycky přehlíželi. Jak autor instagramového profilu @PRGbrut a milovník pražského brutalismu ke své vášni přišel? K pražské architektuře šedesátých až osmdesátých let začal tíhnout možná trochu paradoxně v době, kdy se v Česku vůbec nevyskytoval. „Na svých studijních pobytech ve Vídni a v Miláně jsem si uvědomil, jak je pro Prahu tahle vrstva architektury důležitá, jak je svou rozmanitostí od baroka až právě po brutalismus výjimečná.“
“Hodně budov vznikalo navzdory totalitnímu režimu, architekti byli často ve stejném postavení jako běžní lidé a snažili se svoji práci dělat co nejlépe...”
Znalci a milovníci dlouhá léta haněné a podceňované architektury se však nerekrutují jen z Husákových dětí. Matouš Pudil je vzhledem ke svému datu narození nezatížený socialistickou minulostí brutalistních staveb. Navíc správně upozorňuje, že nic nebylo ani v těch šedivých normalizačních časech černo-bílé.
„Hodně starších lidí se na budovy z dob socialismu stále dívá jako na monumenty minulého režimu. Což chápu, já jsem nebyl u toho, když komunisté lidem ubližovali a ničili jejich sny a plány. Ale hodně budov vznikalo navzdory totalitnímu režimu, architekti byli často ve stejném postavení jako běžní lidé a snažili se svoji práci dělat co nejlépe. Třeba Věra a Vladimír Machoninovi, autoři Kotvy, měli kvůli svému odporu proti okupaci v roce 1968 velké problémy a mohli už jen dokončit rozestavěné stavby. Takže je velká chyba si brutalismus a další budovy, které vznikly před rokem 1989, spojovat s komunisty. Ano, někde se třeba bouralo víc, než by bylo nutné a některé stavby docela drsně vstoupily do svého okolí. Ale to se tehdy dělo po celém světě, na západě možná ještě víc než tady…“
Ač přiznává, že zájem o architekturu jej provází od dětství, vzhledem k tomu, že mu prý nikdy nešla matematika, fyzika ani kreslení, rozhodl se Matouš raději pro mezinárodní obchod a marketing. Studoval ve Vídni a Miláně, určitý čas žil v Londýně a cestování je další z jeho vášní.
„Vyrostl jsem v Praze, krásné stavby mě obklopovaly odjakživa. Ale obdivoval jsem hlavně funkcionalismus, kubismus, secesi. Nenapadlo mě věnovat pozornost sídlištím nebo i výraznějším stavbám 2. poloviny 20. století. Postupně jsem poznal skoro celé město, a tehdy mě začalo bavit objevovat právě tuto opomíjenou architekturu. Zároveň se o tomhle období v architektuře hodně mluvilo v zahraničí, proto jsem se rozhodl ukázat, že i v Praze je z této doby spousta cenných staveb.“
“Velký úspěch mají také interiéry Kongresového centra. Tehdejší architektura kladla na interiéry velký důraz, vznikala spousta vybavení na míru, nechybělo umění...”
A tak Matouš založil instagramový účet @PRGbrut, na kterém pravidelně ukazuje téměř 50 tisícům sledujících své fotografie sídlišť a dalších (nejen) betonových převážně pražských staveb. Úspěch na Instagramu jej příjemně zaskočil, proto se svou vášeň rozhodl rozvíjet a hlavně předávat dál. A nejen na sociálních sítích, potkat ho můžete v brutalistních pražských kulisách i naživo. Často provází, dělá prohlídky a vycházky pro Pražany a návštěvníky z Česka. Zájemcům ukazuje architekturu a umění v metru, na sídlištích nebo brutalismus v centru.
„Velký úspěch mají také interiéry Kongresového centra. Tehdejší architektura kladla na interiéry velký důraz, vznikala spousta vybavení na míru, nechybělo umění. Většina interiérů z této doby se ale úplně zničila, Kongresové centrum je velká výjimka,“ říká a dodává, že už nějakou dobu pracuje zároveň na vlastní publikaci o architektuře. Tašky, fotky, plakáty nebo kalendáře – pokud byste měli zájem o „merch“, zabruste na Matoušův brutalist.shop by PRGbrut.
Když se Matouše zeptáme, jaká brutalistní stavba jej v životě zaujala jako první, má hned jasno. „Budova, která změnila moje vnímání této architektury, je velín TSK na Strahově. Málo známá stavba, která působí velmi futuristicky a z jejího ochozu je krásný výhled na Prahu. Úplně jiný oproti přeplněným vyhlídkám třeba na Petříně a k tomu dokonalá kulisa skvělé architektury. Apple tam dokonce natáčel reklamu na jeden z posledních iPhonů. Místní tuhle stavbu skoro neznají, a přitom se rozběhla po celém světě.“
Když pobývá v zahraničí, je pro Matouše inspirativní nejen samotná architektura, ale i to, jak ji obyvatelé měst vnímají, jak se k ní staví. Zajímá ho také celková atmosféra místa.
„Moc rád se vracím hlavně do Londýna a do Milána. V Londýně byl vztah k brutalismu už před lety úplně jiný než tady, a život tam mě velmi inspiroval ke všemu, co teď dělám. Milán je zase unikátní svou elegancí a vybraným stylem, který se promítá úplně do všeho. Je tam navíc uvolněná italská atmosféra, ale město je stále funkční a příjemné pro život. Obě jsou to velmi sebevědomá města, nebojí se velkých akcí a projektů, výrazné moderní architektury. Praha se poslední dobou také pěkně rozvíjí, ale mohli bychom si ještě o něco víc věřit. Přes to všechno jsem doma jednoznačně v Praze, její krajina, rozmanitost architektury, klidná atmosféra i krásné okolí jsou výjimečné. Rád občas načerpám inspiraci jinde, ale odstěhovat se na mnoho let bych nedokázal.“
Na svoje rodné město se po zkušenostech z ostatních evropských metropolí dokáže podívat jinak a učí to i ostatní. „Návštěvníkům nabízím možnost vidět město bez davů a poznat, jaká je Praha pro místní. A Pražané najednou vidí jinýma očima místa, která vždy přehlíželi nebo je to pro podnět se vydat někam, kde to vůbec neznali…“
Matoušův instablog o brutalismu najdete zde