• Styl
  • Design
  • DesignStories / Check-in s návrhářem Cyrilem Dunděrou
Další článek
1 / 19

DesignStories / Check-in s návrhářem Cyrilem Dunděrou

Hliníkové profily mají své využití ve stavebnictví, v designových interiérech podstatně méně. Cyril Dunděra z nich vytvořil svou novou kolekci nábytku a svítidel, kterou pod názvem Millennium Collection představil na letošním Designbloku. Retrofuturistická estetika si tu pohrává s modulární konstrukcí, matným kovem i průsvitně zeleným plexisklem. V naší pravidelné anketě s lidmi ze světa architektury a designu se ho mimo jiné ptáme, jakého předmětu by se nikdy nevzdal a který design by si přál navrhnout sám.

Advertisement

Hliníkové profily Cyrila lákaly už delší dobu. Po první zakázce pro pražskou SPOT Gallery ho napadlo možnosti tohoto stavebního prvku posunout dál. Jeho nová kolekce s názvem Millennium čítá křeslo, pracovní stůl, policový systém i svítidla.

Základem jsou čtyřicetimilimetrové profily, ze kterých lze sestavovat různé konstrukce a kombinovat je s dalšími materiály. Designér do budoucna počítá s dalšími variantami, včetně možnosti dodávat nábytek v rozloženém stavu.

Cyril Dunděra je absolventem ateliéru Design nábytku a interiéru na pražské UMPRUM, zaměřuje se na produktový, interiérový a prostorový design...

Předmět, který mám doma nejdéle a nikdy bych se jej nevzdal, je… kniha Star Wars Art: Ralph McQuarrie. Mám ji podepsanou od Marka Hamilla aka Luka Skywalkera. Jsem celoživotní fanda Star Wars a tuto podepsanou knihu mám v poličce již několik let. Je plná originálních prvních skic od umělce Ralpha McQuarrieho pro tuto ságu. Té se nikdy nevzdám!

Moje vytoužené architektonické zadání je… navrhnout si vlastní byt. Vše na míru. Od kliky až po sofa. Takový Gesamtkunstwerk. V Humpolci vlastníme po prarodičích barák s půdou, kterou odjakživa využíváme jako odkladové prostory. Můj dědeček tu měl svůj aranžérský ateliér. A tak plán je takový, půdu do pár let zrekonstruovat a odstěhovat se na maloměsto do baráku s obrovskou zahradou, kde budeme pěstovat zeleninu ve skleníku, jako to kdysi dělal můj dědeček. Humpolec je přesně 100 km na D1, takže jste v Praze za hodinu. 
Přetvořit půdu, která má cca 300 m2, v něco osobitého a bez složitých nároků a ústupků klientů, to je právě ten můj sen. Žít v bezpečí s pocitem klidu, je ještě větší.

V designu se dnes přeceňuje… umělecký design, tzv. „art design“. Pro mě je to něco mezi sochou a designem. Podle mého názoru by měl design sloužit lidem (tuto myšlenku jsem si odvezl ze stáže na Konstfacku ve Stockholmu v roce 2016). Jasně, designuju si domů věci podle potřeby, pro sebe, ale s myšlenkou toho, že je to „user friendly“. Tak, abych je mohl používat a zároveň se mi hodily do konceptu bydlení a byly hezké. Nedávno jsme se s přítelkyní přestěhovali a potřebovali jsme botník. Nakreslil jsem si ho, vyrobil a doma smontoval. Chci, aby věci, co dělám, lidé používali, aby jim sloužily k tomu, k čemu sloužit mají. Aby se nebáli je používat a hlavně „opoužívat“. Design má žít, má dostávat zabrat a tím i patinu. 

“Design má žít, má dostávat zabrat, a tím i patinu...”

Neprávem přehlížené naopak je… to, jak věci žijí, jak stárnou a jak se vyvijí pohled na ně v uplynulých letech. To, že křeslo z kůže dostane patinu, je pro mě plus. Nejsou to „jednorázové“ produkty z IKEA a podobně. Navrhuji produkty nebo nábytek tak, aby se hodily do každé doby nebo se mohly přizpůsobit každému interiéru. Vždy jsem rád, když mě někdo potká na ulici nebo v baru a básní o tom, že má doma křeslo nebo police z naší tvorby (z ex-studia JanskyDundera) a že je moc rád používá, a že mu slouží tak, jak bylo záměrem. To vám pak dá jakýsi klid na duši, že to co děláte, děláte dobře. Dost často se stane, že jdete s nějakou věcí ven, pár lidí si to koupí, napíšou se o ní pár článků, ale po půl roce nebo po roce si toho nikdo ani nevšimne. Možná špatné PR nebo špatný produkt? To posoudit už nedokážu…

Nejlépe se mi přemýšlí… v Humpolci na terase u stolu s výhledem na zahradu. 80 procent léta jsem strávil na dřevěné židli, pil čaj nebo pivo a u toho vymýšlel a navrhoval produkty na Designblok a vymýšlel další projekty. Ten výhled na zarostlou zahradu je něco neskutečného. Něco co v Praze ve studiu neuvidím. Takže se tam rád vracím si odpočinout, zadumat a rozjímat.

Nejoblíbenější část mého bytu je… obývací pokoj, tam trávím nejvíc času. Mam zde knihovnu (co jsme navrhovali s ex-kolegou Matějem Janským), ve které mám všechny své poklady a zbytečnosti, kterých se jen tak nezbavím. Taky dva gramofony a hromadu vinylů. 
Uprostřed superpohodlný gauč. Jak pracovně s počítačem na klíně, tak s přítelkyní Michelle a psíkem Bravem (našim novým přírůstkem do rodiny z útulku z Bosny). A okolo po zdech obrazy, plakáty a umění od kamarádů a známých. Jsem milovník pohodlí, takže obývák má dobrou „feng-shui“ a je super cozy. 

Před lety se mi nelíbily a dnes se mi naopak líbí… barvy! Hodně barev, kombinace a nevšední použití. Michelle je z Mexika a při návštěvě jejího rodného místa před dvěma lety jsem si uvědomil, že v životě potřebuji více barev. Snažím se je aplikovat do své tvorby, pokud to klient a budget dovolí. Kdysi jsem si koupil v Miláně na Designweeku knížku A Dictionary Of Colour Combinations. Při nedávném stěhování jsem knihu znovu objevil a mám jí permanentně po ruce. 

“AI vám zatím nedokáže smontovat police, sešroubovat křesílko „rázákem“ nebo nalepit LED pásek do drážky hliníkového profilu z mé nové kolekce Millenium...”

Z dnešního designu podle mě i za deset let obstojí… řemeslo a ruční zpracování. Při rychlosti, jakou se dnešní technologie vyvíjí, o AI nemluvě, bude za 10 let trendy ruční práce (ne že by nebyla i nyní)… AI vám zatím nedokáže smontovat police, sešroubovat křesílko „rázákem“ nebo nalepit LED pásek do drážky hliníkového profilu z mé nové kolekce Millenium. Já tuhle ruční práci miluju. 24/7 sedím za počítačem a buďto navrhuju nebo posílám maily. Takže pro mě montáž a cesty do Hornbachu pro materiál je něco jako meditace, které se nevzdám ani za deset let!

Nejkrásnější obyčejná věc, kterou znám… se u mě mění každým dnem. Je tolik krásných obyčejných věcí. Otázkou také je, co je vlastně to “obyčejné”? Může to být Leatherman, který nosím dennodenně v batohu nebo černý hřebík s kulatou hlavou? Nebo snad stříbrný pozinkovaný šroub, který jsem použil na spojení plexisklové desky a hliníkových nohou? Nebo kytka, co jsem dal Michelle? Každý den to je jiná věc. Něco, co mě nebo lidem okolo mě udělá radost.