Malý vánoční příběh na konec
Skutečné kouzlo vánočního stromku v českých zemích ale rozsvítil úplně jiný zimní příběh. Na Štědrý den roku 1919 našel spisovatel Rudolf Těsnohlídek v moravských lesích u Bílovic nad Svitavou odložené, promrzlé děvčátko. Okamžik, který otřásl jeho životem, se stal začátkem tradice, jež přesáhla osobní osud a dala vzniknout jedné z nejsilnějších vánočních symbolik u nás. Těsnohlídek se inspiroval skandinávskou tradicí charitativních vánočních stromků a v Brně nechal vztyčit první veřejný vánoční strom republiky, pod jehož větvemi mohli lidé přispívat opuštěným a ohroženým dětem.
V tu chvíli už nešlo jen o dekoraci. Stromek se stal symbolem laskavosti a naděje. Tradice se rychle ujala a rozšířila po celé zemi. Právě tehdy se vánoční strom přestal vnímat jen jako sváteční paráda soukromých salonů a stal se i veřejným poselstvím dobra. Příběh zachráněného děvčátka, které se později symbolicky začalo nazývat Dagmar, se stal přímým impulsem k založení Dětského domova Dagmar v Brně. Právě výtěžek ze sbírek pod Vánočním stromem republiky umožnil vznik místa, které dalo stovkám dětí nový začátek.
A snad právě v těch stejných lesích, jež byly svědky temného začátku tohoto příběhu, se zrodila i jedna z nejmilovanějších českých literárních postav. Liška Bystrouška. Těsnohlídek čerpal inspiraci z pobytů v okolí Bílovic, z pozorování přírody. Původně vznikaly drobné „příběhy z lesa“ jako novinové fejetony s ilustracemi malíře Stanislava Lolka. Z nenápadných epizod však vyrostl celý svět zvířat, lidí, radosti i melancholie. Bystrouška se postupně stala literární klasikou a díky Leoši Janáčkovi i světoznámou operou. Je v ní radost i smutek, láska i pomíjivost a věčný koloběh života. A možná není náhoda, že ji stvořil právě muž, který na vlastní oči poznal, jak křehká dokáže být lidská existence. A jak silná může být naděje.