• Design
  • Na hraně věčnosti / Sklo je nositelem světla, říká kurátorka Martina Sikorová
Další článek

Na hraně věčnosti / Sklo je nositelem světla, říká kurátorka Martina Sikorová

Sklo, světlo a ticho. Tři prvky, které se v projektu Glass Soul: Křehká věčnost proměňují v poetickou oslavu pomíjivosti a lidské paměti. Nadační fond Arte Bohemien zve širokou veřejnost i odborníky na čtvrtý ročník výjimečného dušičkového pop-upu, jenž propojuje současné umění, architekturu a pietu v jedinečném duchovním kontextu. Letos výstava překračuje hranice České republiky a symbolicky spojuje Prahu, Hradec Králové a Madrid, kde je v Museo de Artes del Vidrio de Alcorcón (MAVA) představena pátá část tohoto mezinárodního projektu. Nejen o samotném projektu, ale i o propojení současného umění, duchovnosti a tradici pietního umění jsme si povídali s kurátorkou Martinou Sikorovou.

Advertisement

V posledních letech se přístup k funerální kultuře proměňuje. Lidé přebírají větší osobní odpovědnost, hledají autentické formy rozloučení a učí se mluvit o smrti s respektem, ale i přirozeností. Sklo v tomto kontextu představuje ideální materiál. Nese v sobě křehkost i trvanlivost, průhlednost i hloubku. Díky těmto vlastnostem dokáže zprostředkovat duchovní rozměr lidské existence a zjemnit pohled na pomíjivost bez smutku a patosu.

Kolekce Glass Soul zahrnuje díla širokého spektra autorů – od sklářských mistrů přes architekty až po fotografy. Je postavena na mezioborové spolupráci a na propojování tvůrců, jejichž práce se dotýká hranice mezi uměním, pamětí a duchovností. Spojujícím prvkem je médium skla a snaha hledat nové formy uchovávání vzpomínek, přítomnosti a identity.

The Cross od Jiřího Šuhájka
The Cross od Jiřího Šuhájka
Nobody od Jitky Křemencové Skuhravé
Nobody od Jitky Křemencové Skuhravé

Letošní ročník představuje mimo jiné nové dílo The Cross od Jiřího Šuhájka, legendy značky Moser, i třídílnou kolekci Nobody světově uznávané sklářky Jitky Křemencové Skuhravé, spjaté se značkou Lasvit. Mezi vystavujícími nechybí Alžběta Jungrová, Vladimir 518, Zdeněk Fránek, Petr Písařík, Antonín Střížek, Jan Gemrot, Federico Díaz, Vladimíra Klumpar Pavlik, Martin Janecký, Zdeněk Lhotský, duo Belda & Beldová, Marek Číhal, Jakub Janecký či Michal Škapa.

 

Alžběta Jungrová & Zdeněk Lhotský
Alžběta Jungrová & Zdeněk Lhotský
Vladimir 518
Vladimir 518

Nejen o samotném projektu ale i o propojení současného umění, duchovnosti a tradici pietního umění jsme si povídali s kurátorkou Martinou Sikorovou.

V dnešní době často hledáme nové formy rituálů a rozloučení. Může podle vás současné umění pomoci lidem znovu najít duchovní rámec, který není nutně náboženský, ale přesto hluboce lidský?

Určitě ano. Současné umění má sílu otevírat prostor pro emoci i osobní prožitek a právě to nabízíme v projektu Glass Soul. Naše autorská díla propojují estetiku s intimitou a umožňují důstojně uchovat ostatky či vzpomínkové artefakty. Vzniká tak civilní, ale hluboce lidský rámec pro vzpomínku a rozloučení. Sochy a objekty Glass Soul pomáhají vnímat téma smrti s respektem, elegancí a bez patosu. Mohou sloužit i jako osobní oltář. Prostor, kde se člověk může zastavit, zapálit svíčku a v tichosti navázat kontakt se vzpomínkou. Věříme, že právě tímto způsobem může umění citlivě navazovat na původní rituály a přetvářet je pro dnešní potřeby s úctou, estetikou a lidskostí.

Projekt Glass Soul pracuje s emocemi, které bývají často potlačované jako je smutek, ztráta, prázdnota. Jak se s těmito tématy vyrovnáváte při kurátorské práci vy sama?

Přistupuji k nim s pokorou a respektem. Každé dílo vzniká tak, aby umožnilo osobní prožitek, aniž by narušovalo intimitu člověka či prostoru. Naše sochy nesou paměť i emoce nenápadně a esteticky, vytvářejí důstojný prostor pro vzpomínku – ať už jde o minulou ztrátu, nebo o přípravu vlastní cesty. Každého umělce jsem provázela celým procesem – od prvního oslovení až po instalaci. Společně jsme hledali způsob, jak citlivě zpracovat téma smrti prostřednictvím skla. Mnozí tvůrci s tímto materiálem či tématem nikdy předtím nepracovali, a právě díky jejich osobnímu nasazení a odvaze vznikla autentická a hluboce lidská díla. Vyvrcholením celé práce je pro mě okamžik, kdy se objekt dostává k člověku, který s ním žije. Tehdy se naplno projeví klid, intimita a smysl, ke kterým celý projekt směřuje.

“Sklo je nositelem světla, vzpomínky a prostoru pro ticho zároveň...”

Sklo je materiál, který dokáže nést světlo, ale i ticho. Jak vy osobně vnímáte práci se světlem v kontextu funerálního umění?
Sklo je nositelem světla, vzpomínky a prostoru pro ticho zároveň. Pro naše klienty je světlo symbolem naděje, ale také meditačním a rozjímavým momentem, který umožňuje individuální ztišení. Díla Glass Soul transformují interiér tak, aby byl prostor pro intimní a osobní vztah s památkou, aniž by návštěvník cizí osobou narušil tuto intimitu.

Pokud byste měla shrnout hlavní poselství projektu Glass Soul, co byste chtěla, aby si z něj divák odnesl?

Glass Soul přináší moderní, citlivé a estetické řešení prastaré lidské potřeby – uchovat památku a důstojně se rozloučit. Naše sochy představují současnou podobu osobního místa klidu a vzpomínky, které lze přenášet a přizpůsobit individuálním potřebám. Díla jsou ručně vyráběná, originální a díky své formě i konstrukci nabízejí svobodu rozhodnout, kde bude člověk – nebo jeho vzpomínka – spočívat. Projekt navazuje na historickou tradici investic do důstojných forem uložení památky, ale přináší ji do 21. století s respektem, estetikou a elegancí. Každý objekt propojuje české sklářské umění, současný design a osobní rozměr. Chtěla bych, aby si divák odnesl pocit, že vzpomínka může být krásná, klidná a hluboce lidská, a že i rozloučení může mít podobu umění, které zůstává s námi.

Projekt Glass Soul: Křehká věčnost se 2. listopadu 2025 uskuteční na čtyřech výjimečných duchovních místech. V Praze proběhne výstava v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, barokní dominantě města a symbolu svobody a duchovních hodnot; dále v Nové obřadní síni Olšanských hřbitovů, novorenesančním prostoru s mramorovým interiérem po citlivé rekonstrukci, a v kapli sv. Václava na Vinohradském hřbitově, novogotickém místě tichého souznění a vitrážového světla. V Hradci Králové výstava zavítá do Sboru kněze Ambrože, funkcionalistického díla Josefa Gočára ve tvaru lodi se zvonkohrou a nádvořím světla. Čtyři místa, čtyři podoby ticha, jeden den věnovaný světlu, umění a věčnosti.

Více informací najdete zde