Martinu Lowe znám řadu let profesně, protože je mediální zástupkyní (mj.) značek Louis Vuitton a Bulgari u nás. Před svým jménem smí používat čestný britský šlechtický titul Lady, neboť je provdaná za Sira Franka Lowe, zakladatele stejnojmenné reklamní agentury, což je ale jen takový milý fun fact. S Martinou mě vyjma šlechtického titulu (ne docela) spojuje vlastnictví koní. Ona však svou zálibu dotáhla poněkud dále. Koní má desítky, a to na své farmě v Uruguayi i v Anglii. Už téměř čtvrtstoletí se taky věnuje vznešenému pólu. Ale nejenom to. Letos dokonce zvítězila na jednom z nejprestižnějších turnajů světa – British Ladies Open Polo Championship.
1 / 13
Jako první Češka přenedávnem zvítězila v British Ladies Open, jedné z nejprestižnějších světových soutěží v pólu. Jak se k tomuto sportu před pětadvaceti lety dostala, proč ho přirovnává k hokeji, a čím to je, že nejlepší jezdci i koně pocházejí z Argentiny? „Pólo je jako droga,“ říká Martina Lowe v rozhovoru pro Selected.
„Ke koním mě přivedla náhoda, miluju je odmalička, měla jsem to asi v osudu, že budu jednou s koňma a protože u nás v rodině nikdo na nich nejezdil,“ vypráví Martina Sama se k nim dostala až po vysoké škole, když začala pracovat v reklamní agentuře a ze svého platu si platila hodiny ježdění. Věnovala se drezuře a skákání, zároveň hrála golf. „Tenkrát, nějakých pětadvacet let zpátky, byl boom golfu, a já se v té době stejně vášnivě jako na koně, vrhla i na golf. Samozřejmě pomohlo, že jsem od dětství sportovec, běhala jsem první ligu v atletice, hrála jsem tenis, strašně rychle jsem se dostala na singl handicap.“
K samotnému pólu ji ale přivedla práce. Rakouská privátní banka, která tehdy vstupovala na český trh, pořádala pro klienty pólo event a Lowe dostala na starost jeho PR. Měla médiím vysvětlit historii i pravidla sportu, který v Česku prakticky neměl tradici. Když pořadatelé zjistili, že umí jezdit na koni, nabídli jí, aby si pólo sama vyzkoušela.
“Pólo je jako droga. Je to nevysvětlitelné. Každý, kdo ho začne hrát, ho chce hrát víc a líp...”
„Samozřejmě jsem hned souhlasila. A byla to moje nejdražší a nejkrásnější chyba v životě,“ povídá mi s úsměvem během našeho ranního povídání přes Zoom. Ona je v Londýně, já v Praze.
Nadsázka je na místě. „Pólo je jako droga. Je to nevysvětlitelné. Každý, kdo ho začne hrát, ho chce hrát víc a líp. Chce mít lepší koně, lepší týmy a lepší kluby. Je to všechno jen otázka času a peněz,“ říká. Přitahuje ji adrenalin, spolupráce s koněm i neobvyklé spojení individuálního a týmového výkonu. „Ne náhodou se tomu říká sport králů. Samozřejmě je to nóbl sport, historicky spojený s královskými rodinami a mahárádži.“
Za uhlazeným obrazem jednoho z nejelegantnějších sportů světa se ovšem skrývá mimořádně fyzická disciplína. „Hráč póla musí umět jezdit na koni, musí být sportovec. Je to nebezpečný sport. Tam si nemůžeš na nic hrát, není to na image, musíš tam něco ukázat.“ Co se tedy během zápasu vlastně odehrává? Lowe má pro člověka, který pólo nikdy nehrál, překvapivě jednoduché přirovnání. „Strategicky to hodně srovnávám s hokejem. Je to takový hokej na koních.“
Na hřišti proti sobě stojí dva čtyřčlenné týmy a jednotliví hráči mají jasně rozdělené role. Před zápasem se připravuje strategie podle konkrétního soupeře, během hry se ale může během několika okamžiků všechno změnit. Hřiště je obrovské, Lowe jeho velikost přirovnává přibližně ke čtyřem fotbalovým hřištím, zároveň ho hráči na koních překonávají ve vysoké rychlosti. Utkání se dělí na časové úseky zvané čaky (chukkah) a ani před poslední z nich nemusí být při několikagólovém rozdílu rozhodnuto.
Jezdec navíc ve vysoké rychlosti ovládá koně vážícího kolem půl tuny, v jedné ruce drží mallet, kterým odpaluje míček, a kolem něj se pohybuje dalších sedm jezdců. Musí sledovat hru, znát pravidla, předvídat vývoj a zároveň dokonale ovládat koně.
“Je to na hlavu i na tělo, na tým i na individuální výkon. Je tam vidět, jak hraješ jako jednotlivec, ale nejdůležitější je tým. To mě asi baví na pólu nejvíc...”
„Souznění s koněm je základ. Když člověk neumí jezdit, není schopen aktivně participovat ve hře. Je to, jako kdybys neuměl bruslit, ale šel hrát hokej. Je úplně jedno, jestli umíš skvěle trefovat puk nebo máš v hlavě skvělou strategii. Musíš prostě skvěle jezdit na koni, ovládat ho, zastavit, vracet se do hry. Strašně rychle se tam mění směry.“
A dále přichází fyzička, rychlost, schopnost číst hru několik kroků dopředu… Právě komplexnost je podle ní na pólu fascinující. „Je to na hlavu i na tělo, na tým i na individuální výkon. Je tam vidět, jak hraješ jako jednotlivec, ale nejdůležitější je tým. To mě asi baví na pólu nejvíc. Na hřišti jste navíc jen čtyři, tam se prostě neschováš.“
Sebelepší jezdec ale bez dobrého koně podle Lowe daleko nedojede. „Říká se, že kůň je osmdesát procent všeho. Když posadíš nejlepšího hráče světa na průměrného koně, nic nevyhraje. Když jsem na koni, kterému věřím a můžu jít do risku, samozřejmě hraju o hodně líp. Jsem schopná dělat věci, které na koni, se kterým nemám takové souznění, nedokážu.“
Na nejvyšší úrovni navíc nerozhoduje pouze kvalita koní, ale také jejich počet. Špičkový profesionál může podle Martiny pro osm čak (na které se hrají nejvyšší zápasy v Argentině) přivézt na turnaj kolem dvaceti koní. Nemusí se pak vracet k unaveným zvířatům ani šetřit jejich síly v jednotlivých částech zápasu. Cena skutečně výjimečného koně se přitom může pohybovat ve vyšších stovkách tisíc dolarů. A výš.
Polo pony je výsledkem specifického chovu. Musí být mimořádně hbitý, odolný, rychle zastavovat a měnit směr. Centrem tohoto světa zůstává Argentina, odkud pochází naprostá většina nejlepších koní. O jejich budoucnosti hodně napoví rodokmen, skutečný talent se ale ukáže až při práci.
„Ti dobří hráči, lidé, kteří koně obsedají, gaučové, to prostě cítí. Jak se kůň pohybuje, jestli je pohodlný, jestli zastavuje, reaguje, jestli má dobrou povahu. To už poznáš, když si na toho koně sedneš,“ vysvětluje s vášní v hlase. Třebaže během našeho hovoru je pořád teprve ráno.
Sama Martina má vlastní menší chov postavený na špičkových rodokmenech. „Původně to bylo poměrně pragmatické rozhodnutí,“ říká. Když s pólem začínala, musela všechny koně kupovat. Postupně proto začala chovat vlastní a dnes už v Anglii i Uruguayi hraje na koních ze svého chovu.
„Vlastně se mi podařilo to, co byl můj plán. Posledních zhruba pět let si nemusím kupovat nové koně.“
“Většinou koně převážíš jednou za život. Je to strašně drahé a zároveň je to pro ně strašně náročné...”
Globální svět póla má i logistiku, kterou běžný divák nejspíš nikdy neuvidí. Martina Lowe má jednu skupinu koní v Anglii a druhou v Uruguayi. Nemusí je tedy složitě přepravovat. Jiným mezi kontinenty slouží speciálně upravená charterová letadla.
„Koupíš normálně koni letenku. Když nemáš soukromé letadlo na koně, což má málokdo na světě, stojí tě letenka nějakých dvanáct tisíc dolarů.“
Ani pro koně přitom nejde o obyčejný let. Před cestou i po ní musejí projít karanténou a změna kontinentu znamená také přechod mezi opačnými ročními obdobími. Některá zvířata se s cestou vyrovnávají hůř než jiná.
„Většinou koně převážíš jednou za život. Je to strašně drahé a zároveň je to pro ně strašně náročné. Jsou i koně, kteří tu cestu nedají a potom už dobře nehrají.“
Samotný zápas je přitom jen malou částí života hráčky póla. Během sezony tráví Martina na koních čtyři až pět dní v týdnu. Hraje zápasy, tréninková utkání nebo jezdí vlastní koně, běžně čtyři či pět za den. Když zrovna nesedí v sedle, běhá nebo cvičí reformer pilates.
Sportovní základ má od mládí. Běhala první ligu v atletice a její disciplínou byla čtyřstovka překážek. Právě zkušenost z vrcholového sportu jí dnes pomáhá zvládat fyzickou náročnost póla.
„Já vlastně trénuju pět až šest dní v týdnu, v podstatě skoro jako vrcholový sportovec. Kombinuju ježdění na koni, hraní póla, běhání kvůli kondici a reformer pilates. A když mám volno, jdu si zahrát golf pro radost.“
Pólo ji zavedlo daleko za hranice Evropy. Kvůli sportu si kdysi pořídila farmu v Argentině, později objevila Uruguay, kde podle ní v posledních letech vznikají nové kluby a hřiště. A právě v Jižní Americe se cítí možná ještě lépe než v kolébce evropského póla.
„Víc doma jsem asi v Argentině a v Uruguayi, protože já jsem taková Amazonka. Nemám moc ráda pravidla, mám ráda svobodu, přírodu, mám to ráda méně formální.“
“V Uruguayi je to víc lidové, víc na pohodu. Jdeš hrát i normální trénink a má daleko vyšší úroveň, protože tam všichni hrají pólo. Je to normálnější, kamarádštější...”
Rozdíl mezi oběma pólo kulturami popisuje téměř jako rozdíl mezi dvěma životními postoji. V Anglii je pólo podle ní drahé, elitní, seriózní a pevně svázané pravidly. V Uruguayi je přirozenější součástí života a zároveň se hraje na mimořádně vysoké úrovni.
„Je to tam víc lidové, víc na pohodu. Jdeš hrát i normální trénink a má daleko vyšší úroveň, protože tam všichni hrají pólo. Je to normálnější, kamarádštější. V Uruguayi si jdeme zahrát pólo. V Evropě je to elitní sport a všechno se bere seriózně. Jihoameričané mají takový nonšalantní přístup.“
V poněkud formálnější Anglii ale letos dosáhla svého zatím největšího úspěchu. Vyhrála British Ladies Open v týmu se dvěma dcerami Adolfa Cambiasa, jedné z legend světového póla. Pro amatérskou hráčku je podle ní těžké představit si v ženském pólu vyšší metu.
„Myslím, že v ženském pólu už asi nic lepšího vyhrát nejde.“
Existují samozřejmě další vrcholné turnaje. Účast na podobné úrovni však není jen otázkou hráčských schopností. Znamená vybudovat v dané zemi celé zázemí, mít k dispozici dostatek špičkových koní, profesionální hráče i tým kolem nich. Martina Lowe mluví o letech práce a částkách v milionech dolarů.
Možná právě proto její další ambice nezní tak, jak by člověk po vítězství v British Open čekal.
„Polo mě strašně baví, strašně ráda ho hraju. Dokážu si představit, že ho budu hrát dalších deset patnáct let, ale už bych se chtěla postupně přesouvat z kompetitivního turnajového póla k tomu přátelskému. Prostě jako v Uruguayi, kdy si s kamarády jdeme zahrát pólo,“ uzavírá.