Skryté perly za hotelovou zdí / Osm pražských restaurací, které si zaslouží ochutnat

Hotelové restaurace jsou jako tajné komnaty v dobře známé budově. Míjíme je bez povšimnutí, prý příliš formální, příliš drahé, jen pro turisty nebo obchodníky v oblecích. A přitom právě ony dokážou překvapit. Nabídnout talíř, který má příběh, stůl s výhledem a večer, na který si vzpomenete ještě dlouho po posledním soustu. Místa, kde se nespěchá. Kde čas na chvíli ztrácí váhu.

Už v 19. století byly hotelové restaurace společenskými centry. V Grand Hotelu Šroubek jednali politici, v Savoyi psali novináři své komentáře rovnou na ubrousky a v Alcronu si údajně Jaroslav Seifert odkládal inspiraci mezi předkrmem a dezertem. Byla to místa, kde se střetávaly světy. A dnes? Dnes je to pořád totéž, jen místo státníků přicházejí milovníci jídla a místo psacích strojů tiše cinkají sklenky.

Tohle není seznam pro foodies. Tohle je pozvánka. Malá mapa k pokladům ukrytým za těžkými závěsy a recepcí, která možná působí formálně, ale za níž se skrývá pohostinnost s noblesou. Objevte osm pražských hotelových restaurací, které nejsou jen kuchyní. Jsou zážitkem. A občas i malým zázrakem.

1.

Alcron

Ikonické jméno, které prošlo očistou a dnes září v nové podobě stejně jako celý hotel. Elegantní art deco tu našlo svůj klidný restart, v prostoru, kde se dýchá styl, ale bez pózy. Richard Bielik servíruje sezónní kuchyni s důrazem na udržitelnost, čitelné chutě a charakter. Můžete si dát tatarák i vegetariánské menu, obojí vás přesvědčí, že Alcron se neopírá o minulost, ale dívá se dopředu.

Zajímavost: Restaurace Alcron má kořeny v roce 1932. Pamatuje dobu, kdy bar byl jediné místo, kde se ženy směly bavit samy.

Zlatá Praha

Nově zrekonstruovaný brutalistní hotel Intercontinental se proměnil v působivý Fairmont Golden Prague. Co se nezměnilo je výhled z legendární restaurace, ze kterého se tají dech, od Vltavy až po Hradčany. Interiér působí vznešeně, ale přívětivě; jako by si moderní elegance podala ruku s duchem staré Prahy. Šéfkuchař Maroš Jambor staví na sezónních surovinách a české tradici, kterou podává s grácií a světovým nadhledem. Každý chod je vyvážený jako diplomatický rozhovor – a to doslova, protože se tu kdysi scházeli státníci.

Zajímavost: V 70. letech tu večeřeli diplomaté při summitech. V době, kdy slovo „fine dining“ znělo spíš jako jméno francouzského premiéra.

ZEM

ZEM není jen název, ale celý vesmír v paláci, kde kdysi sídlila pojišťovna a dnes se podává fúze Japonska a Česka. Prostor restaurace v hotelu Andaz působí elegantně, s uměleckými akcenty a atmosférou, kde každý chod zasluhuje pozornost. Od fermentované zeleniny až po wagyu s precizní estetikou, vše ladí jako haiku. Zážitek, který vás přenese do světa, kde se kuchyně stává řemeslem i poezií.

Zajímavost: Cukrovarnický palác byl postaven v 19. století jako sídlo pojišťovny, později sloužil státním úřadům. Dnes se sem vrátila vášeň – tentokrát skrze kuchyni.

Le Petit Beefbar

Pod zrekonstruovanou secesí hotelu Evropa vznikl nejen hotel W, ale i Beefbar, který není jen steakhouse, ale módní manifest pro milovníky masa. V menu najdete wagyu lasagne, hovězí tataki i mini burgery, servírované s lehkostí a šarmem. Atmosféra je moderní, hravá, a přitom pevně zakotvená v noblesním prostoru. Ideální místo, pokud toužíte po klasice s trendovým twistem.

Zajímavost: Síť Beefbar vznikla v Monaku. A Praha je jedním z mála měst, kde má takto noblesní a poctivý domov.

Cotto Crudo

Na břehu Vltavy s výhledem na Hradčany vás Cotto Crudo pohltí italskou elegancí a přívětivostí zároveň. Filozofie „vařené–syrové“ se odráží v menu, které spojuje rafinované techniky s čistotou surovin. Ať si dáte čerstvé ryby, risotto nebo dezert, vše v sobě nese jihoevropskou lehkost. Zážitek, který ladí s vínem i s tichým večerem.

Zajímavost: Hotel Four Seasons stojí na místě, kde kdysi stála směsice domů od baroka po funkcionalismus. Cotto Crudo tuto rozmanitost promítá do kuchyně.

Monkey Bar

Džungle uprostřed města, Monkey Bar není běžná hotelová restaurace, ale náladový lounge s tropickým nádechem. Interiér kombinuje městský šmrnc s exotikou, kuchyně je kosmopolitní, ale zůstává srozumitelná. Od brunche přes večeři až po koktejl pod (umělou, ale stylovou) palmou, vše tu ladí na vlnu uvolnění. Místo pro malé dobrodružství bez letenky.

Zajímavost: Restaurace se nachází v hotelu Falkensteiner, který vznikl přestavbou domu z 19. století. Dnes si tu urbanita a exotika podávají ruce.

Augustine Restaurant

V bývalém augustiniánském klášteře dnes vládne klidná kuchyně plná čistých chutí a středoevropské harmonie. Interiér dýchá spiritualitou, která se přenáší i do pokrmů, jednoduchých, upřímných a vyladěných. Bonus? Pivo vařené podle starého mnišského receptu, které chutná jako ticho v klášterní zahradě. Místo, kde se zastavíte nejen tělem, ale i myslí.

Zajímavost: Hotel i restaurace jsou propojeny s klášterním pivovarem U Sv. Tomáše, kde se pivo vaří jako kdysi. S úctou a klidem.

Monastiq

Restaurace, která sídlí v bývalém dominikánském klášteře a dokáže z jídla udělat tichý rituál. Interiér respektuje historii, ale kuchyně Michala Čermáka kráčí vlastní cestou, odvážnou, ale citlivou. Minimalismus na talíři kontrastuje s bohatou atmosférou místa, kde se každý chod promýšlí jako meditace. Ideální pro pomalou večeři, která má význam.

Zajímavost: Při rekonstrukci hotelu Mandarin Oriental byly pod podlahou nalezeny původní relikvie řádu. A tak dnes jíte tam, kde se kdysi žilo v tichu, pokoře a pravděpodobně s bylinkami.

Závěr (ale ne poslední slovo)

Pokud jste si mysleli, že hotelová restaurace je místo pro turisty, konference nebo bohaté pány s lesklými hodinkami, dovolte nám vás vyvést z omylu. Ty nejkrásnější prostory ve městě dnes nepatří jen těm, kteří v nich přespávají, ale každému, kdo miluje jídlo, krásu a chvíle, které nikam nespěchají. Za recepcemi z mramoru a úsměvem, za dveřmi, které byste jinak minuli, se skrývají zážitky, které nejsou o pozlátku, ale o prožitku. Najdete tu nejen vycizelovanou kuchyni, ale i kus historie. Ducha místa, který nepomine ani po rebrandingu, ani s novým jídelním lístkem. A možná, jen možná, si při příští večeři v takovém prostoru vzpomenete, že i Franz Kafka si dával své oblíbené knedlíky v hotelové restauraci (ano, v té u Obecního domu), a že elegance není jen o bílých ubrusech, ale o tom, jak se v danou chvíli cítíte. Hotelové restaurace nejsou od toho, aby vás ohromily. Jsou o tom, abyste si po večeři řekli: „Tak tohle jsem vážně nečekal.“ A možná ještě: „Proč jsem tu nebyl už dávno?“