Italové na to mají slovo a nejen jedno. Říkají tomu aperitivo a není to ani tak o skleničce jako o chvíli. O přechodu mezi prací a večerem, mezi výkonem a požitkem. Aperitivo je nárazník dne. Jemný, ale pevný. Kultivovaný způsob, jak zpomalit, bez toho, že by člověk musel utíkat.
V Turíně v osmnáctém století se z původního medicinálního vína stal společenský rituál. Barový pult jako oltář a vermut jako iniciační nápoj. A kolem drobnosti. Ne plný stůl, ale hrst mandlí, pár oliv, tenký plátek sýra, chipsy v misce. Ne proto, abyste se najedli, ale aby vám zůstala chuť a konverzace nevázla.
V Miláně se z toho později stal doslova apericena, večer, kde drink znamená i něco malého k snědku. Něco mezi aperitivem a večeří. Jemné plynutí času, kde není třeba volit. A přesně tahle nálada se dá přenést i do města jako je Praha. Do večera, kdy světlo klouže po fasádách a člověk má chuť trochu zpomalit, ale ještě zůstat vzhůru.
Ostatně, aperitivo vzniklo jako lékařská pomůcka. Římané pili víno s pelyňkem, aby „otevřeli chuť“. Turínští gentlemani tenhle zvyk povýšili na styl. A pak už to jelo. Bílý vermut v Nice, americké bary s negroni, socialistické portské z Tuzexu. Každá éra má svůj aperitivo. To současné chutná jako malý útěk. A vypadá dobře na fotce.