• Radosti
  • Cestování
  • Na samotě u palmového lesa / Proč rychle vyrazit na Cookovy ostrovy podle Markéty Mikšíkové
Další článek
1 / 16

Na samotě u palmového lesa / Proč rychle vyrazit na Cookovy ostrovy podle Markéty Mikšíkové

Cookovy ostrovy žijí hlavně z turistického ruchu a v dnešní době covidové logicky trpí jejich nedostatkem. O to lepší důvod tam co nejrychleji vyrazit, míní pro Selected Markéta Mikšíková, která se tam nedávno vypravila z Nového Zélandu. „Nádherné bílé pláže, ale i pozornost nesmírně milých a vděčných místních máte jen pro sebe. Tady jsme našli ráj!“

Žijeme dva a půl roku na Novém Zélandu. Vše sem přichází se zpožděním, ať už se to týká módy, anebo třeba Covidu. Doma v Aucklandu jsme už třetí měsíc ve velmi přísném lockdownu. Otevřené jsou jen supermarkety, lékárny a sem tam nějaké okýnko s kávou nebo restaurace pro take away, u Novozélanďanů oblíbené i v ne-covidových časech.

Týdenní návštěvu Cookových ostrovů jsme stihli v krátkém mezidobí, kdy se otevřela hranice mezi Novým Zélandem a tímhle tichomořským ostrovem. To si země závislá na turistickém ruchu především z Nového Zélandu vymohla. Cookovy ostrovy jsou velmi oblíbené i u amerických turistů, kteří tam létají „z druhé strany“ než Novozélanďané nebo Australané. Ale Američané i Australané v době krátkého otevření na ostrovech chyběli. A tak jsme nádherné bílé pláže, ale i pozornost nesmírně milých a vděčných místních, měli jenom pro sebe.

Z Nového Zélandu se dostanete přímým letem na Rarotongu, největší z patnácti ostrovů a s hlavním městem Avarua. Pro Středoevropana je prvním velkým zážitkem už to, že vám místní „uvítací výbor“ pověsí na krk věnec z exotických květů. To jsem doposud znala jen z amerických seriálů, kde hlavní hrdina přiletěl na Havaj.

Značná část turistů stráví celou dovolenou pouze na Rarotonze. Má nejlepší infrastrukturu, největší množství restauraci i „hula“ barů (tanec hula je tradiční polynésky tanec, ve své zjednodušené turistické formě známý především díky krásným ženám v podprsenkách z kokosových ořechů a sukních z travin).

Rarotonga, stejně jako další ostrovy, má kolem sebe krásnou lagunu, je však poměrně velká, takže její krása tak nevynikne. V obvyklých časech je Rarotonga relativně plná turistů, uprostřed pandemie jsme ale měli dlouhé bílé pláže jen pro sebe. Na Rarotonze jsme strávili tři dny. Jako správní Češi, milovníci výšlapů, jsme se vydali na jediný turisticky track na ostrově. Takzvaný Overland Track vede středem ostrova ze severu na jih, a to místní vnitrozemní džunglí. Ani nás nepřekvapilo, že jsme během výstupu extrémně bahnitou cestou nikoho nepotkali. Když jsme se pochlubili našim výletem místním, setkali jsme se jen s překvapeným výrazem a otázkou, proč jsme tam chodili.

Na začátek stezky jsme se rozhodli stopovat. Na ostrově jezdí dva autobusy kolem dokola po pobřeží – jeden po směru, druhý proti směru hodinových ručiček. Ale na jejich přesnost se nedá úplně spoléhat. Zastavit prvního Maora v džípu nám trvalo asi minutu, takže jsme u stopovaní zůstali po zbytek pobytu. Kromě pohodlného způsobu dopravy jsme si s našimi řidiči vždy skvěle popovídali.

Po dalších dvou dnech strávených návštěvou muzea s panem průvodcem, místním historikem se vzhledem trochu drobnějšího Jasona Momoy a křestním jménem Karl (jeho pradědeček přišel na Cookovy ostrovy z Německa), ochutnáváním různých variant Ika Mata (místní specialita ze syrové ryby a kokosového mléka) a potápěním se v laguně, jsme se vydali na Aitutaki. A tam nám teprve spadla brada.

“Pokud vládne na Rarotonze pohoda, čas na Aitutaki plyne ještě úplně jiným tempem...”

Na Aitutaki létá z hlavního ostrova malé letadlo zhruba velikosti karosy. Před nástupem si napsali naše křestní jména propiskou na papírek a tím pro nás skončila bezpečnostní kontrola. Během letu jsme nemohli uvěřit kráse laguny pod námi. Její vnější okraj obklopuje malý ostrov a odděluje křišťálově čisté vody od temně modrého Pacifiku za ním.

Pokud vládne na Rarotonze pohoda, čas na Aitutaki plyne ještě úplně jiným tempem. Nezvykle pomalým, líným, a hlavně dávno ztraceným v turisticky hustějších ostrovních rájích Jihovýchodní Asie, jako je Bali nebo Phuket. Na Aitutaki žijí pouze dvě tisícovky lidí a místní komunita dbá na to, aby byly její dlouhé obloukové pláže klidné, bez znečištění a bez hord turistů. To platí i v „normální době“, asi si tak dovedete představit, jak to vypadá v covidových časech.

Našich pár dnů v tomhle tropickém ráji jsme si užili opravdu dosyta. V době, kdy jsme hledali ubytování, se nám na Bookingu objevily všehovšudy dvě možnosti – jedna krásná a drahá a jedna taky krásná a dražší. Na Rarotonze jsme zvolili skromnější variantu, tak jsme se na Aitutaki rozhodli trochu plácnout přes kapsu. Bydleli jsme v domečku s rákosovou střechou přímo na pláži, která byla úplně prázdná, dalším asi patnácti hostům našeho resortu jsme se zvládli na tom kilometry dlouhém pruhu bílého písku úplně vyhnout.

Celý ostrov se dá bez problémů objet na kole za jedno odpoledne. Doporučuji zakončit projížďku v jedné z dohromady tři místních restaurací a ochutnat některou ze specialit, třeba kraba.
Největší zážitek pro nás byla plavba lagunou. Při plavbě mezi sedmi nádhernými ostrovy nás bylo na loďce (a snad i v celé laguně) jen pět, včetně kapitána. Připadala jsem si jak Robinson Crusoe. Není divu, že se tu před pandemií natáčela britská verze reality show Trosečník. Na opuštěných ostrovech obklopených neuvěřitelně tyrkysovým mořem si můžete utrhnout ze stromu kokos nebo mango. Při potápění jste obklopeni korálovými útesy a zvědavými rybami neuvěřitelných barev i velikosti. Musím si vypomoci otřepanou frázi – to nejde popsat, to se musí zažít! Zkrátka, našli jsme ráj.

Markéta našla ráj na zemi - je prý na Cookových ostrovech... / foto: archiv