• Art
  • Kultura
  • Vladimir 518 / Městský umělec, který na své nové výstavě Pád stoupá vzhůru
Další článek
1 / 14

Vladimir 518 / Městský umělec, který na své nové výstavě Pád stoupá vzhůru

Kunsthistorička Nikola Nováková vyzpovídala rappera a umělce Vladimira 518, který v pražské DSC Gallery ještě do začátku září představuje soubor svých výtvarných děl s názvem Pád. Proč se cítí jako prastaré zvíře, které se musí prát s dnešní civilizací a čím to je, že se nyní začal více věnovat výtvarné tvorbě?

Advertisement

Vladimir 518 je nejen tím, kdo zde před lety ustanovil rapový kánon. Jeho aktivity nyní přesahují od hudby přes architekturu, až po v současnosti výtvarné umění. Když se jej na úvod ptám, zda je ještě nějaká disciplína, ve které vyniká, a není ostatním třeba tolik známá, trpělivě vysvětluje: „Mám pocit, že moje přemýšlení přesahuje přes disciplíny a poměrně záhy jsem zjistil, že se nechci identifikovat pouze s jednou.“

Můžeme o tobě mluvit jako o renesančním člověku, nebo je to spíš multidisciplinarita? A nemáš občas pocit, že toho děláš trochu moc?
Multidisciplinarita poprvé jasně vynikla v renesanci, proto mluvíme o renesančním myšlení a je to téma, které se týká lidí, kteří se nebojí. Není to jenom o tom, že se člověku musí ve všem dařit. Já jsem pro to měl vždycky jednoduchý klíč – nedělám kariéru. Když je člověk zaměřený pouze na to, je limitován ve svém konání. Takhle nepřemýšlím, tohle rozhodnutí jsem udělal již dávno. Věnuju čas tomu, co mě aktuálně nejvíc přitahuje. Pokud bych ti měl odpovědět na otázku, jestli toho dělám moc, dělám toho přiměřeně tolik, kolik chci, unesu a zvládnu.

Nedávno jsme se spolu bavili o ukončení projektu Bigg Boss, který vzniknul v roce 2006. Líbilo se mi tvoje přirovnání k Bauhausu a k tomu, že dobré věci by měli trvat jen omezeně dlouhou dobu. Myslím, že je to obecná problematika lidí a neschopnosti končit v pravý čas. Končíš někde a začínáš jinde?
Ve mně se to pořád přelívá, je to kontinuální proces, ale navenek to působí, že něco končí a něco začíná. Bigg Boss, výtvarné umění, PSH, to jsou jednotlivé definice – krabičky, šuplíky – kde se ve skutečnosti odehrává vlastní organický svět. Pro mě nic nekončí, ani nezačíná, je to neustále navazující proces, který je plný symbolů – jako např. label a nakladatelství. Pod tím se ve skutečnosti skrývá obrovská chuť zabývat se knihami kontinuálně od útlého dětství až do naprosté smrti.

Mně třeba tvůj přesun k výtvarné práci přijde jako naprosto přirozená kontinuita. Odkud pramení tvůj vztah k výtvarnému umění? Tvůj bratr je známým sběratelem, máte to v rodině?
Výtvarné myšlení u mě bylo vždy přítomné a byl jsem k němu veden. Můj táta je muzikant a zároveň ho vždycky zajímalo umění. S bráchou Pavlem nás jako jeden ze symbolů a projevů umění zajímalo v devadesátých letech hlavně graffiti. Pavel pak přirozeně pokračoval tím, že začal sbírat umění. A já jsem na to šel zas jiným způsobem. Zpětně, když se dívám na svoje projekty – knižní, hudební, divadelní, nebo komiks – vždycky byla velmi podstatná právě výtvarná složka a nyní jí vnímám jako volné umění, protože ty výstupy byly komplexní, striktně nezávislé a autorské.

Při instalaci své aktuální výstavy v DSC Gallery s názvem Pád jsi mi řekl, že ses v tom „našel tak, že už vlastně nechci dělat nic jiného“. Výstava pořád trvá a musím potvrdit, že je nejen divácky, ale i prodejně velmi úspěšná. Co dál?
Pro mě je primární pracovat. Výtvarné vyjadřování mě aktuálně naplňuje nejvíc, protože jsem si ho dlouho odpíral, není to pouze momentální rozhodnutí, je to dlouhodobý plán, ale jak už to v životě bývá, než vše realizuješ, trvá to déle než jsi čekal. Jsem rád, že jsem ve fázi života, na kterou jsem se velmi těšil. Chci se teď věnovat především výtvarným projektům, na další rok připravuju další tři. Výstavy, které plánuji, v sobě nemají nutně prodejní ambici, není to tzv. spekulativní umění. Nic proti tomu nemám, ale člověk by měl primárně přemýšlet nad tím, co která výstava má říct. Některá díla jsou určena do sbírek a některá jsou z výstav v podstatě nepřenositelné. A myslím, že je v pořádku zkoumat oba dva způsoby.

Výběr názvu výstavy sis nechal stejně jako všechny svoje ostatní projekty vytetovat. Pád má předpokládám symbolickou rovinu – pád ve smyslu naší lidské křehkosti, anebo pád ve smyslu „spadneš a povstaneš“? Jak se konkrétní název prolíná v aktuální výstavě?
Mám obecně rád slova, která jsou vícevrstevnatá. Úplně to samé vnímám u slova pád. Je to mimo jiné i to, co zmiňuješ… Civilizace zažívá neustálý pád v dobrém i ve zcela špatném smyslu. Propadnout se do něčeho nemusí mít nutně negativní význam. Znamená to, že zapadneš do hloubky a prožíváš slabý, nebo silný moment. Napětí mezi jednotlivcem a společností, mezi prastarým zvířetem a moderní kulturou, to je moment, který mě bude zajímat a také je obsažen ve všech mých projektech. Moje celoživotní téma, můj problém, jsem to já. Jak jinak tvořit než skrze optiku sebe sama. Já sám jsem prastarý zvíře, který je rámovaný současnou civilizací a musí se s tím vším nějak poprat.

Výstavu Pád lze zhlédnout až do 3. 9., více o ní zde