Matouši, tvoje díla, ať už jsou to sochy nebo koncepty, jsou silně spjata s ikonografií – především s motivy z náboženské, historické a kulturní tradice. Kdy jsi poprvé začal vnímat sílu ikonografie? Bylo to něco, co tě fascinovalo již při studiu na AVU, nebo jsi se k tomu dostal až později během tvé praxe?
Síla ikonografie na mě působila vlastně odjakživa, možná aniž bych si to zpočátku plně uvědomoval. Vyrůstal jsem obklopen kostely a památkami, vizuálními vjemy, kde je všudypřítomná. Když jsem se ve třinácti začal skrze knihy zajímat především o sochařství, díla, která ke mně tehdy nejvíce promlouvala, s ní často úzce souvisela a provázejí mě dodnes. Když pominu silný vliv helénismu, v podstatě skoro všechna. Studium dějin umění mi otevřelo hlubší vrstvy významů a souvislostí. Ale myslím, že ta prvotní fascinace pramenila spíše z intuitivního pocitu, z jakési archetypální rezonance, která se pak během praxe prohlubovala a stávala se záměrnou součástí mé tvorby.
Matouš Háša / Tradice není něco statického a uzavřeného, říká uznávaný sochař
Matouš Háša patří k těm umělcům, kteří dokážou propojit minulost s přítomností a vdechnout klasickým motivům nový život. Jeho sochy, které často čerpají z tradiční ikonografie, se stávají moderními, výraznými prohlášeními o lidské existenci, víře a identitě. V rámci výstavy Boundless Echoes v DSC Gallery se Matouš představí ve spolupráci s francouzským malířem Davidem Weishaarem, kde se setkávají dva rozdílné světy umění.
V mnoha tvých dílech je silná tendence reinterpretovat tradiční postavy a symboly. Na výstavě Boundless Echoes vystavuješ biblické ale i literární postavy. Proč je pro tebe důležité vzít známé motivy a aktualizovat je? Jak vnímáš odpovědnost, kterou máš, když pracuješ s těmito silnými vizuálními referencemi?
Myslím, že tradice není něco statického a uzavřeného. Je to živý organismus, který se neustále proměňuje a rezonuje s přítomností. Mám nutkání brát tyto známé motivy, které v sobě nesou staletí významů a příběhů, a zkoumat je. Nejde mi o pouhou reprodukci, ale o dialog mezi minulostí a současností. Pokouším se skrze ně reflektovat naši současnou existenci, naše otázky a nejistoty.
Odpovědnost při práci s takto silnými vizuálními referencemi si samozřejmě uvědomuji. Nechci je trivializovat nebo zneužít. Nabízí se říci, že mým cílem je spíše je zkoumat a otevírat nové pohledy, ale vlastně si ani tím nejsem jistý, protože to na mě samotného působí odvážně, ale nemohu si pomoct. Je to balancování na hraně úcty k tradici a touhy po inovaci.
“Dotyk je pak dalším rozměrem vnímání. Myslím, že socha by měla vybízet k dotyku, i když to v galerijním prostředí není vždy možné. Dotyk je pak dalším rozměrem vnímání. Myslím, že socha by měla vybízet k dotyku, i když to v galerijním prostředí není vždy možné...”
V celé tvé tvorbě hraje materiál, především mramor a alabastr, klíčovou roli.
Mramor sám o sobě nese určitý náboj, který ovlivňuje konečný výsledek. Jaký vliv má dotyk na vnímání tvého díla?
Materiál je pro mě naprosto zásadní. Mramor a alabastr nejsou jen pasivní hmotou, ale mají svou vlastní historii, svou vlastní energii. Dotýkat se jich znamená navazovat kontakt s miliony let geologických procesů. Jejich chlad, jejich struktura, jejich světelná propustnost – to všechno formuje nejen vizuální podobu sochy, ale i její vnitřní vyznění.
Dotyk je pak dalším rozměrem vnímání. Myslím, že socha by měla vybízet k dotyku, i když to v galerijním prostředí není vždy možné. Skrze hmat můžeme vnímat jemnost opracování, chlad kamene, jeho váhu. Vnímáme tak nejen vizuální formu, ale i fyzickou přítomnost.
Téma liminality, o které mluví italský kurátor Domenico de Chirico, tedy přechodných stavů mezi viditelným a skrytým, je silně přítomné v tvé práci. Když tvoříš, je tvým cílem vždy ukázat něco, co je obvykle skryté?
Liminalita mě fascinuje. Tyto přechodné stavy, kdy se něco rodí, zaniká nebo transformuje, jsou plné napětí a potenciálu. Když sekám do kamene, nesnažím se nutně odhalit něco, co je absolutně skryté, ale spíše poukázat na tyto mezní situace, na ten moment mezi dvěma stavy. Může to být okamžik zranitelnosti, nejistoty.
V mnoha tvých dílech, například v Kafka, se objevuje motiv vnitřní izolace a odcizení. Když se dívám na tvoje díla, pořád nedokážu pochopit, jak tyto existenciální otázky, pocit prázdnoty do svých děl dokážeš skrýt.
Možná bych nepoužil slovo ‚skrýt‘. Spíše se snažím tyto pocity zprostředkovat skrze určitou formu, skrze absenci, skrze naznačení. Ta prázdnota není doslovná, ale spíše evokovaná skrze deformaci těla, skrze jeho fragmentaci nebo skrze jeho uzavřenost do sebe. Je to o vytvoření určité atmosféry, o zanechání prostoru pro divákovu vlastní interpretaci a rezonanci s těmito pocity.
Tvé sochy jsou nejen odrazem lidských těl, ale také připomínkou jejich pomíjivosti. Jak se téma smrti a nesmrtelnosti objevuje ve tvé práci?
Lidské tělo je pro mě neustálým zdrojem inspirace, ale vnímám ho i jako něco křehkého a dočasného. Téma pomíjivosti je v mých dílech přítomné skrze fragmentaci, skrze narušení celistvosti, ale zároveň i skrze materiál samotný – mramor a alabastr, které přežívají staletí. Je to takový paradox – snaha zachytit něco efemérního do trvalého materiálu.
Otázka nesmrtelnosti se pak objevuje spíše v rovině touhy po překonání vlastní konečnosti, ať už skrze umění, víru nebo památku. Moje sochy možná nejsou přímým zobrazením smrti, ale spíše meditací nad naší existencí, nad naším místem v čase a prostoru a nad touhou po něčem, co nás přesahuje.
Matouš Háša vystavuje v pražské DSC Gallery na výstavě s názvem Boundless Echoes, která je k vidění do 27. 6.