Román Kniha o tichu je nejosobnější knihou autora takových literárních trháků, jakými byly například Prsatý muž a zloděj příběhů, anebo Úsměvy smutných mužů, jejíž filmová verze před dvěma roky získala diváckého Českého lva.
Spisovateli Josefovi Formánkovi v říjnu vyšel jeho nový román Kniha o tichu. „Píšu v něm o svých nejbližších, o svých pádech i vzletech. Jsou v něm i příběhy z různých končin světa, které jsou o zvláštních náhodách, které se stávají, o věcech mezi nebem a zemí, o tichu a vnitřním klidu,“ vysvětluje. Pro Selected Josef doporučuje netradiční destinace, jež stojí za vidění.
První „exotickou“ zemí, jíž jsem navštívil, bylo Mexiko. Jel jsem tam kdysi jako novinář, těsně po revoluci, s expedicí herpetologů a botaniků. O setkání po letech – s jedním účastníkem téhle cesty, píšu ve své Knize o tichu. Vyprávím, jak toho kamaráda zajali (nedávno a shodou náhod opět v Mexiku) Narcos, a jemu šlo opravdu o holý život…
Ze zemí, které jsem v poslední době navštívil, mě nejvíc zaujala Tanzanie. Nedozírné žluté pláně Serengeti, kam oko dohlédne, mě naprosto ohromily. V tak suché a na první pohled nehostinné krajině mě fascinovala ta jeho obrovská, až marnotratná rozmanitost.
Na stromech odpočívali shrbení supi, před naší terénní toyotou kolíbavě běžely žirafy, rozvážní sloni pomalu táhli k obzoru a na tu okolní nádheru z malého pahorku shlížela smečka lvic a o sto metrů dál se klidně pásly různé antilopy, buvolci, zebry a impaly, dechberoucí velká stáda…
Člověk to zná z televize, pár zvířat jsem kdysi zahlédl i v poušti Kalahari, ale když jsem poprvé uviděl na vlastní oči travnaté pustiny v Tanzanii, spadla mi brada. Znovu jsem si tam skutečně uvědomil zázrak života prokvétajícího na jedné planetce uprostřed chladného vesmíru už miliony let. Bylo to neskutečný zážitek…
Denně jsme urazili stovky kilometrů a díky situaci okolo koronaviru jsme potkali jen čtyři auta a jednoho osamělého vyzáblého Masaje v tradiční červené pokrývce shuce s kopím v ruce, jak rozvážně kráčí pod žhnoucím sluncem odnikud nikam do modravého ztracena na vzdáleném horizontu.
Ubytování, které bych v Tanzanii všem doporučil je stanová lodge Serengeti Heritage. Ale obecně umím spát kdekoli, v penzionu, na hliněné či bambusové podlaze, nebo v hotelu… Asi mi je jedno, kde usnu. Důležitější pro mě je, na jak zajímavém místě jsem… a s kým tam jsem.
K touze cestovat mě přivedlo čtení starých cestopisů, ale i třeba knihy Geralda Durrella a chuť zahlédnout aspoň zlomek všech těch krás pestrobarevného světa na vlastní oči. Chtěl jsem objevovat rozmanitost přírody, nasát atmosféru jiných mravů, zvyků, obřadů a rituálů, což se mi v pralesích Amazonie a Jihovýchodní Asie i splnilo.
Cítím se tím být opravdu naplněn a jsem za to osudu a Bohu víc než vděčný. Vůbec můj současný pocit ze života je vděčnost. I za své blízké, za to, že spolu koexistujeme v klidu a míru, za své povolání, kdy si můžu psát knihy o tom, co mě baví, fascinuje a jen si tak být.
Poslední suvenýr, který jsem si z cest přivezl je mentawajské kmenové tetování. To proto, abych ani ve stáří nezapomněl, že jsem více než rok svého života, strávil na ostrově Siberut v Indonésii v přítmí tropického deštného pralesa, mezi přírodními lidmi a jejich kouzelníky, v magickém světě o němž jsem si myslel, že už neexistuje.
Velké suvenýry si jinak nevozím. Jak řekl můj přítel ze Siberutu, mentawajský šaman Aman Lau Lau: „Všechno ti mohou vzít, žena utéct, chýši ti můžou zapálit, ale vzpomínky nezmizí, až sapuruat gogoj pátu – což mentawajsky znamená: poslední den možná…
Na krku vždy nosím křížek, který jsem po křtu dostal od svých rodičů a na rukou korálky a šňůrky od svých dětí a též náramky, které jsem si přivezl z různých cest.
Kniha, která mě v poslední době nejvíc zaujala je Tao te ťing, kniha o tajemství hlubším než hlubina sama, ale to je tak půl roku zpátky, protože od té doby jsem se už naplno věnoval pouze dopisování svého nového románu Kniha o tichu.
Místo, kde se nejraději oddávám psaní je balkon naší staré chalupy na samotě u lesa v Českém středohoří, kde se svou rodinou bydlím.