Fotografka Mary McCartney / O spontánní síle obrazu

Výstava Mary McCartney by Playce se odehraje v rámci podzimního Designbloku, jehož tématem je odvaha. „Výběr fotografií vychází z námětu festivalu – zaměřila jsem se na silné ženy a ženskou figuru. Některé snímky jsou anonymnější, jiné navozují silný kontakt s divákem,“ říká mi Mary s nezbytným šálkem čaje v ruce. Na úvod se mě sympaticky zeptá, zda jí mohu povědět něco o sobě, a já pravdivě odpovídám, že jsem padesátník a kousek z Prahy, novinář. „Já jsem padesátnice a kousek z Londýna, fotografka,“ zasměje se. V příznivém tónu pak pokračujeme po celou dobu rozhovoru.

Mary McCartney samozřejmě není „ordinérní“ fotografkou, ale jednou z těch profesně nejúspěšnějších. Svoji reputaci si vydobyla svými křehkými a spontánními momentkami, ale i produkčně náročnějšími studiovými portréty. Před jejím objektivem se pravidelně objevují takové osobnosti jako supermodelka Kate Moss (pro módní kampaň její sestry Stelly), popoví giganti Harry Styles, Madonna a Billie Eilish, herci Morgan Freeman a Helen Mirren, ale i nejdéle vládnoucí britská panovnice v historii, královna Alžběta II., kterou nafotila pro oficiální portrét.

Na neobvyklé focení vzpomíná ráda: „Ten portrét vznikl na pozvání tiskového oddělení Buckinghamského paláce. Zakázka zněla, aby z něj vyzařovalo, že je nejdéle vládnoucím britským monarchou na trůně. Královna sama přesně věděla, co chce, a přála si být zachycena jako pracující žena – prostě ‚business as usual‘. Proto sedí pohodlně za svým pracovním stolem, na kterém je červená krabice s pracovními dokumenty,“ vypráví Mary.

„Můj portrétní styl spočívá v navázání co nejužšího kontaktu s fotografovaným, je velmi osobní, reálný a neformální. Myslím, že i proto oslovili právě mě – pokud je tedy možné hovořit o neformálnosti ve spojitosti s královnou,“ usmívá se. A je šance, že tuto její slavnou fotografii uvidí i návštěvníci pražské výstavy? „Původně jsem to neplánovala, ale třeba mě přesvědčíte,“ odpovídá s jiskrou v očích. V Praze bude Mary vystavovat poprvé, i když upozorňuje, že tu „už párkrát byla kvůli focení“ a „moc se zpátky těší“. Na cestu přibalí svou leicu a chystá se město prý důkladně probádat.

Mary si umění fotografie oblíbila již v raném dětství. „Moje máma byla fotografka, takže jsem vyrůstala s tím, že jsem ji pozorovala při focení a při vyvolávání fotek. Její styl byl hodně podobný tomu mému – mít u sebe přes rameno foťák pro případ, že se naskytne příležitost zachytit ten správný okamžik.“ Její maminka – Linda McCartney – je i autorkou ikonického snímku malé, sotva několikaměsíční Mary, jež vykukuje zpoza kabátu svého otce. Maryin otec – ano, Sir Paul McCartney – tuto fotku použil na obal svého prvního sólového alba po rozpadu nejslavnější kapely všech dob, The Beatles.

Jak se stala ona sama profesionální fotografkou? „Po přestěhování do Londýna jsem začala pracovat jako fotoeditorka pro hudební vydavatelství Omnibus Press. Díky tomu jsem procházela archivy jiných fotografů a hledala fotky pro knihy – právě to mi nějak dodalo sebevědomí zkusit se tím opravdu živit profesionálně,“ vypráví. A zvolna pokračuje: „Také si vybavuji, že jsem se dívala na dovolenkové fotky jedné ze svých nejlepších kamarádek – byly tak hrozné, až byly vlastně dobré,“ směje se. „Ona se bála fotit, přitom já si do té doby ani nevšimla, že to tak někteří lidé mají, protože jsem vyrůstala v kreativní rodině. Teprve pak mi došlo, že když někdo vezme do ruky foťák, může z toho být nervózní – třeba když má vyfotit mě. Tenkrát jsem si řekla, že tohle je něco, co mě opravdu baví a čemu se chci věnovat.“ Zavolala hned své mámě, aby jí o svém rozhodnutí pověděla. „Řekla mi: ‚Skvělé, tak tady máš jeden z mých foťáků.‘ A tak jsem od ní dostala svůj úplně první profesionální fotoaparát.“

Ptám se Mary, zda se její spíše spontánní přístup projevuje i při focení portrétů. „U portrétů je to jiné, protože tam to potřebuji celé zorganizovat: musím vědět, kde budeme fotit, kdo je focený, jestli potřebuji světla, styling, vlasy a make-up… Je to celá produkce, což mě také baví, protože ráda pracuji se svým týmem,“ otevírá dveře do zákulisí. „Jsou chvíle, kdy jdu jen sama s foťákem a prostě pátrám po okolí – to jsem pak úplně sama. Ale když jde o větší portrétní focení, je to vždycky týmová práce. Ráda používám kontinuální světlo, jako ve filmu, protože s ním se dá hezky pracovat – můžeš ho tvarovat a zároveň je příjemné pro toho, kdo je focený, protože mu nebliká blesk přímo do obličeje,“ vypráví.

A pokračuje: „Jakmile mám všechno dobře připravené, můžu si dovolit být spontánní – často totiž toho člověka vůbec neznám, než ho začnu fotit. Někdo třeba řekne: ‚Nechceš vyfotit třeba… Já nevím, Brada Pitta?‘ To se zatím nestalo, ale umím si to klidně představit. Nejprve si tak udělám rešerši, přemýšlím, kde by bylo nejlepší ho fotit, jak bych ho chtěla zachytit… A pak přijdu na místo a začne proces budování vztahu, spolupráce, zjišťování, jak si sedneme. Když říkám, že jsem spontánní, myslím tím tohle – potkám se s tím, koho budu fotit, a podle toho, jak působí, reaguji. Když vypadá, že ví přesně, co chce, prostě ho nechám být a jen s ním mluvím. Jiní zase naopak chtějí vést a nasměrovat – v takovém případě nabízím nápady a podporu. A právě tahle spontánnost je pro mě to, co mě pořád na mé práci baví nejvíc,“ přibližuje svůj tvůrčí proces.

U portrétů se ještě na chvíli zastavujeme. Zajímá mě fotografie britského zpěváka Morrisseyho, nejen proto, že jsem jeho fanouškem již mnoho desítek let. Domnělý portrét umělce s kapesním zrcátkem v ruce, který se v běhu času stal nejen u fanoušků svým způsobem ikonickým, je ovšem spíš nečekanou momentkou. „Jsem velká fanynka The Smiths (bývalá zpěvákova kapela, pozn. red.), ale nikdy jsem ho neviděla vystupovat sólo. Pak mě pozval kamarád, který pracoval na produkci koncertu, a tak jsem šla. Vzala jsem foťák s sebou a těsně předtím, než šel Morrissey na pódium, mi řekli, že můžu udělat pár fotek. Bylo to hodně spontánní,“ vypráví. Snímek z backstage je sice nenápadným, o to však silnějším portrétem. „Ano, zrcadlí se v něm hodně z jeho charakteru, taková ta jeho typická ironie a neuctivost.“

Přes Morrisseyho, který je hlasitým vegetariánem, podobně jako Mary McCartney, se dostáváme k – zdánlivě – úplně jinému jejímu projektu. Je to kuchařka s názvem Feeding Creativity, kterou vydalo prestižní vydavatelství krásných knih Taschen. A proč zdánlivě? „Je to vlastně taková portrétní kuchařka. Mám tam snímky lidí, které jsem nejdřív vyfotila a pak jim uvařila něco dobrého. V knize je vždycky jejich fotka, krátká historka o tom, jak jsme se poznali a k tomu recept,“ objasňuje netradiční koncept této publikace, která není její jedinou. „Kuchařky dělám i proto, že ráda sdílím recepty. Spousta lidí říká: ‚Rád bych jedl méně masa a ryb, ale nevím moc, co jíst.‘ Nejsou totiž zvyklí na vegetariánskou kuchyni. Já vyrůstala na vegetariánské stravě, pozorovala jsem mámu, jak vaří. Vaření mě těší, ráda hostím ostatní a baví mě, když je jídlo jednoduché a pohodové – takové to ‚comfort food‘.“

V minulém vydání Selected patřil ke stěžejním textům rozhovor s legendárním fotografem Davidem Baileym, který svými černobílými portréty hvězd spoludefinoval estetiku světové popkultury šedesátých let. Právě s tímto slavným autorem měla Mary McCartney vloni společnou a ostře sledovanou londýnskou výstavu pod názvem Double Exposure. „Jsme oba Britové z Londýna a portrétní fotografové, ale každý máme úplně jiný styl. Přesto to nakonec skvěle fungovalo,“ říká Mary. „Když jsem viděla naše práce vedle sebe na stěnách Claridge’s Art Space, došlo mi, že i když vypadají vizuálně odlišně, v jádru jsme si podobní – oba chceme potkat nové lidi, fotit je a zachytit na nich něco, co by jinému fotografovi třeba nedali.“

Mary vypráví, že ráda chodí na své výstavy a pozoruje lidi a jejich reakce. Na totéž se chystá v Praze. „To je pro mě moment, kdy konečně můžu vidět, co divák skutečně zažívá,“ říká. A dovysvětluje: „Vyrůstala jsem na turné a jako děti jsme byly pořád v zákulisí. Máš tam spoustu blízkých přátel, jste spolu pořád a vidíš, kolik práce do toho všichni dávají – a jak to publikum oceňuje. Tu energii cítíš. Proto, když vidím, že někdo na výstavě reaguje na fotku, mám z toho stejnou radost, jako když někdo skvěle vystoupí a publikum to prožívá s ním – všechno se tím vrací zpátky k mému dětství.“

Má nějaký svůj oblíbený projekt? „No, pár jich je – měla jsem štěstí,“ usměje se a třikrát poklepe na svůj pracovní stůl. „Většina focení, co jsem dělala, mě něčemu naučila a každé bylo jiné. Miluji je každé různým způsobem.“ Jedním z jejích klíčových projektů byla prý spolupráce s Královským baletem v Londýně. „Oslovili mě a já je poprosila, zda mohu fotit co nejvíc v zákulisí. Chtěla jsem totiž zachytit hlavně život tanečníků mimo jeviště – tu tvrdou práci, ale i vztahy mezi nimi. A bylo to úžasné, protože jsme se spřátelili a oni přede mnou byli pak zcela otevření.“

Změnil se její tvůrčí proces v běhu let? „Neřekla bych, že se nějak dramaticky změnil, ale dřív mi možná trvalo déle, než jsem došla k tomu, co jsem chtěla. Teď už mám víc zkušeností a daleko spíš vím, co je můj styl. Když se mě někdo ptá na radu, říkám mu, že si vše musí sednout – že je důležité tomu dát čas, zároveň si styl postupně osahat a vytvořit si jej po svém.“

Příjmení McCartney může být na jednu stranu výhodou, ale na druhou stranu naopak, že? „Víš, myslím, že jedna věc, která mi pomohla, je, že si lidé často řeknou: ‚Jo, té můžu věřit.‘ Díky tomu, v jakém prostředí jsem vyrostla, mají někteří lidé pocit, že jsem důvěryhodná – že nebudu chtít nikoho nachytat nebo zachytit nějak nevhodně nebo nelichotivě. Pracuji v určité flow, která je hodně kooperativní a intimní. Mám ráda, když mě někdo pustí ‚dovnitř‘, když mi důvěřuje – a myslím, že i tohle vychází z mého dětství a prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.“