Století dřevěného humoru / Jak oslovit nové generace podle uměleckého šéfa Divadla Spejbla a Hurvínka

Jaké to je být sto let dítětem, směřujeme na začátku naši první otázku přímo na Hurvínka. „Řekl bych, že jsem nejmladší důchodce na planetě. Nebo nejstarší dítě? Sám nevím… Všechno se mění, já to jen sleduju a občas komentuju,“ odpovídá. A dodává: „Nedospěl jsem a doufám, že to nikdy nezažiju. Největší rozdíl mezi světem, ve kterém vznikl, a dneškem ale podle něj možná není až tak velký, jak by se mohlo zdát. „Smějí se mi pořád stejně, takže tam asi takovej rozdíl nebude.“

Právě schopnost oslovit nové generace je podle loutkoherce a uměleckého šéfa Divadla Spejbla a Hurvínka Davida Janoška jedním z důvodů, proč Hurvínek funguje už sto let. „Faktorů úspěchu je několik dohromady. Jednak jiskřivý vztah otce a syna, chybějící element maminky a její stálé hledání a nenacházení, druhak humor, dovádění a rošťačení. Stejně jako jakási laskavá drzost a prostořekost.“

Vést divadlo s tak silnou historickou stopou podle něj znamená velký závazek. „Každý má jakousi představu, co nebo kdo je a není Hurvínek,“ říká. Jasnou vizi ale má. „Chci být obklopen těmi nejlepšími lidmi, talentovanými tvůrci, režiséry, autory, výtvarníky, kteří spolu s námi budou pro Hurvínka objevovat nové magické světy a budou si klást otázky a dávat těžké úkoly k tomu, aby mohl Hurvínek dál objevovat nepoznané vody kreativity.“

Kontinuita je prý důležitá, ale nesmí znamenat stagnaci. „Nutné je kontinuálně posouvat mantinely, zkoušet nové žánry, přístupy a formy v jasně daných charakterech postav a dávat našim hrdinům prostor, aby jej originálně zaplnili svými nápady.“ K politice se divadlo podle něj chce vyjadřovat pouze způsobem, který je mu vlastní. „Satirou a humorem. Především s nadhledem.“

Otázka, co dnes vlastně znamená „udržet Hurvínka živého“, se v rozhovoru vrací opakovaně. Pro Janoška je odpověď jasná: „Nacházet nová aktuální témata, objevovat nové spolupracovníky, autory, režiséry, zkoušet a testovat mantinely v tématech, zkrátka stále hledat, objevovat, chybovat a nacházet, dovolovat si riskovat a s pokorou a úctou držet otěže Hurvínkova charakteru, aby se nezaprodal.“

Přestože dnešní svět ovládají obrazovky a digitální zábava, věří, že loutkové divadlo má stále jedinečné místo. „Fantazie nemusí existovat pouze na obrazovkách našich moderních zařízení, ale lze se unést do fantazie a magie duše i skrz obyčejné dřevo.“ Podle něj právě materiál, hmatatelnost a metafora umožňují loutkovému divadlu komunikovat hlubším jazykem než „plytká zrychlená zábava cílená na rychlé dopaminy bez přidané intelektuální hodnoty.“

A co by dnes už Hurvínek neřekl? „Myslím, že by dnes už nikomu neonikal, jak tomu bylo například na začátku s Máničkou. Nikdo by mu moc nerozuměl,“ směje se Janošek. Jednu věc ale podle něj říkat musí pořád. „Hlavně i nadále říkat pravdu! O nás lidech… On si to ten malý okatý klučina může zcela dovolit a já mu to rád budu dovolovat.“

• Sto let od svého vzniku slaví Hurvínek i novou autorskou interpretací od designérky Terezy Talichové, zakladatelky značky Tititi, kterou k vytvoření jubilejní figurky oslovilo přímo Divadlo Spejbla a Hurvínka. Její „Hurvajz“ vychází z původní podoby loutky od Gustava Noska. Ikonické rysy ale hravě posouvá do současnosti a dokazuje, že i bez rukou a nohou může být Hurvínek pořád stejně drzý, výmluvný a nezaměnitelný. Po dvou figurkách vytvořených pro divadlo nyní vzniká dalších deset limitovaných kusů pro sběratele, které jsou zároveň poctou tradici i důkazem, že Hurvínkův svět umí přirozeně oslovovat i současný design.

Sám Hurvínek se současností zachází po svém. Na otázku, co by řekl umělé inteligenci, odpovídá: „Že bych byl radši, kdyby byla přirozená. Umělosti je všude až dost…“ A když přijde řeč na možnost přestat na jeden den být loutkou, okamžitě protestuje: „Ale to bych popřel sám sebe, ne?! To jsou teda otázky!“

Humor se podle obou za těch sto let vlastně tolik nezměnil. „Já si myslím, že se v podstatě smějeme stále stejným věcem,“ říká Janošek. „A u Spejbla s Hurvínkem je to obvykle o tom, že se skrz ně smějeme sami sobě.“ Hurvínek to vidí jednoduše: „Oni se mi smějí všichni stejně.“

Přestože je Hurvínek ryze českým fenoménem, funguje po celém světě. „Kouzlo spočívá v tradici, že Spejbl s Hurvínkem vždy mluví jazykem dané země,“ vysvětluje Janošek. „To vždycky udělá velký wow efekt.“ Univerzální je ale hlavně samotný vztah mezi otcem a synem. „Každý máme nějaké vtipné zkušenosti a zážitky z rodiny.“

Na otázku, jestli má Hurvínek dnes konkurenci, odpovídá Janošek bez zaváhání: „Hurvínek nemá konkurenci. Je zcela unikátní.“ A stejně jednoznačně odpovídá i na otázku, co je na něm nadčasové. „Všechno.“

K samotnému výročí podle něj divadlo nepřistupovalo jako k bilanci. „Jako k oslavě. Jako k novému startu. K další stovce…“ Za velkou legendou ale zůstává i obyčejná lidská odpovědnost. „Jednou za čas mě přepadne tíha,“ přiznává Janošek. „Člověk se jí ale nesmí nechat vláčet, neměl by pak odvahu tvořit a hledat.“ Po sobě by chtěl zanechat nejen kvalitní inscenace, ale také „otisk lidskosti a profesionálního přístupu, který pramení z disciplíny, vůle a ochoty otevřeně spolupracovat.“

A pro koho dnes vlastně divadlo hrají? „Pro všechny,“ odpovídá bez rozmýšlení. „Pro celé rodiny, pro miminka, děti, rodiče, seniory, zelené, modré, fialové.“

Hurvínek nakonec zůstává překvapivě prostý. Nepřemýšlí o vlastní nesmrtelnosti ani o tom, co znamená být ikonou několika generací. Na otázku, co by vzkázal svému autorovi po sto letech, odpovídá jednoduše: „Že dobře udělal, když mě udělal…“ A co by si přál do dalších sto let? „Abych měl kolem sebe pořád šikovný lidi, kteří budou moje vahadlo držet pevně v rukou..“