V Praze, kde parky prorůstají městskou strukturou jako přirozené kapsy klidu, má piknik jiný význam. Není to jen pauza na oběd. Je to scénografie. Kapesní estetika pohody. Kontext, kde se potkává naturální víno, stín stromu, kvalitní chleba a přítel s knihou v ruce. Bez rezervací, bez návodu. Jen s lehkou dávkou stylu.
Piknik je slovo i rituál s překvapivě dlouhou historií. Francouzské pique-nique ze 17. století původně označovalo společnou hostinu, na kterou každý přinesl něco malého k jídlu či pití. Nebylo to ještě o dece v trávě, ale o sdílení – radosti ze společného stolu, který se poskládal z příspěvků všech hostů.
V 18. a 19. století se piknik přesunul ven. Angličané si ho zamilovali jako součást výletů do přírody, měšťané v celé Evropě jako scénu romantiky. Obrazy lidí, kteří rozprostřeli ubrus na trávě, otevřeli košík s vínem a sýry, se staly symbolem nového volného času. Manetova „Snídaně v trávě“ není jen obraz, ale manifest toho, že příroda může být obývána i městským člověkem.
Dnes už piknik nepotřebuje porcelán, ani ideální louku. Stačí park uprostřed města, lahev v batohu, chleba z pekárny na rohu. Piknik se stal městským rituálem – kapsou klidu, malou scénografií okamžiku. Je to svoboda usednout na zem, být spolu a na chvíli zastavit čas.