Další článek

Kavárník Oldřich Valta / Nejlepší sladkosti mají v Lisabonu

  • Délka čtení 4 min.

Zakladatel pražské sítě kaváren, pražírny a lifestyle brandu The Miners Oldřich Valta se rád vrací do Londýna, kde dříve pracoval v bankovním sektoru a na jídlo zajde do pražského michelinského restaurantu Field. Do jaké země by se ještě někdy znova rád podíval, na co nejraději kouká na Netflixu a jaké jsou tři jeho zásadní rady do života?

Svůj každodenní rituál začínám… před zrcadlem, kdy vítězoslavně zvednu ruce nad hlavu jako sprinter, který první proběhne cílovou páskou, zastavím se v kavárně Barry Higgel’s Coffee v pražských Holešovicích. Mám to tak dvě minuty pěšky od našeho bytu, dám si tam double espresso z naší pražírny The Miners, aby se mi ten den pořádně nakopl a pokecám s baristou o všem možném.

Nejlépe si cítím v oblečení… které mám právě teď na sobě! A to je fitted modrá košile od Hews & Curtis, tmavěmodré kalhoty od Paul Costellloe, hnědý kožený pásek Tommy Hilfiger, hnědé kožené polobotky. A pro chladnější večery bundu z Geox, anebo Zara.

Město, které mě nadchlo v poslední době… je jednoznačně Lisabon. Byli jsme tam se ženou na víkend v říjnu, kdy bylo ideální počasí kolem pětadvaceti stupňů. Kopcovité město s výhledy, historií a ůžasným jídlem mě odrovnalo. Pastel de Nata ještě teplý z pece, posypaný skořicí, byl pro mě malý ograsmus. Snědl jsem jich za ten víkend dvanáct. Doma jsem hned běžel za naší kuchařkou na dezerty, ať přidá do nabídky Pastel de Nata. A tak si jej dopřávám i v Praze, jenom jsem musel omezit spotřebu na jeden denně.

Portugalská sladká tečka na závěr Pastel de Nata, foto: archiv

Z cest si většinou přivážím… oblečení, anebo lokálně vyrobený doplněk, na který nesedá prach na poličce, ale můžu jej nosit a zavzpomínat na danou cestu pokaždé, když se oblékám. Když jsem žil ve Spojených státech, hodně jsem chodil na zápasy NBA a NHL. Z každého zápasu jsem odnesl na památku kšiltovku domácího týmu, posbíral jsem jich třiadvacet. Těším se, jak je v důchodu vytáhnu a budu vnoučatům vyprávět, jak to tenkrát Chára z Boston Bruins v pěstním souboji natřel Prospalovi z New York Rangers.

Strašně rád bych se jednou vrátil do… Slovinska. I když jsem tam byl jenom krátce pracovně, ta země, lidé a víno jsou naprosto úžasní. Taky bych se rád vrátil do Skotska a s batohem na zádech se ztratil v Highlands a ochutnával whisky z místních palíren. Se ženou se jednou určitě vrátíme do zámoří a podnikneme road trip mustangem z východního na západní pobřeží, kam jsem se za dva roky života v Americe nedostal.

Co se doplňků týká, určitě se neobejdu bez… sportovních hodinek Garmin, pro lepší pocit z počtu kroků a poschodí, co za den ujdu.

Když přijde chladnější počasí, často nosím… plstěné klobouky a kabáty. Své klobouky jsem pořídil v londýnském obchodě Titfer Hats na Camdenu. Mezi mé nejoblíbenější kabáty patří ten od značky Without Prejudice s krásnou květovanou podšívkou od Liberty Art Fabrics, a také plášť značky Moncrief, který jsem si koupil vloni.

Klobouky Titfer pořízené v londýnském Camden Market, kabát Moncrief (vlevo) a Without Prejudice, foto: archiv

Mým největším gastrozážitkem z poslední doby… jsou poké bowls z Napoke, hned naproti naší nové kavárně The Miners Churchill na Italské. Skvělá kombinace chuti, zdravého jídla, lehkosti a svěžesti..

Brzy bych chtěl znova navštívit restauraci… Spojka v pražské Karlíně, protože už jsem tam několik měsíců nebyl. Spojka spojuje skvělé jídlo a unikátní design. Rád také zavítám do pražské restaurace Sansho u Petrského náměstí. A jako třetí na mém brzkém seznamu je michelinský Field, kde jsem byl před dvěma lety se ženou oslavit výročí svatby.

Knihu, kterou si určitě přečtěte… jsou Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa, kterého si nesmírně vážím. Slepé skvrny vám otevřou oči do sociálních problémů, se kterou se ČR potýká, ale politici o nich neradi veřejně mluví, a když už ano, tak velmi zkresleně. Vřele doporučuji knihu Homo Sapiens od izraelského historika Yuvala Noaha Harariho. Je to historie lidstva konečně podaná formou, která vám poskytne souvislosti, nadhled o světě a donutí vás popřemýšlet i o naší současnosti a budoucnosti. The Brain Ways of Healing od Normana Doidge pojednává o neuroplasticitě mozku a měl by si ji přečíst každý, kdo bojuje s poruchami nervové soustavy. Je neskutečné, co všechno lidský mozek dokáže. A na závěr legendární Born to Run od Christophera McDougalla – nikdy bych necekal, že kniha o běhání bude ten nejlepší thriller. Po přečtení možná začnete taky běhat s takovým nadšením jako já.

Když mám čas nedělat vůbec nic… zapnu si Netflix a pustím si stand-up comedy. Daniel Sloss a James Acaster jsou pro mě teď top, jejich stand-up si pouštím i opakovaně. Se ženou si pouštíme seriál Přátelé, kteří nás pokaždé rozesmějí. I navzdory tomu, že jsme každý díl viděli nejméně dvacetkrát.

Ke své práci jsem se dostal tak, že… jsem před sedmnácti lety při studiu VŠE posedával ve studentské kavárně a pil šest turků denně. Tenkrát mi dávka kofeinu zostřovala mysl, pomáhala při studiu a pravděpodobně přivodila pár infarktů, kdy jsem zapomněl na limit a neopatrně si dal sedmou kávu. Hlavně jsem se ale tenkrát zamiloval do kavárenské atmosféry. Říkal jsem si, že až půjdu do důchodu, otevřu si malou kavárnu. Je mi šestatřicet, ale dávno jsem opustil, někdo by řekl úspěšnou, kariéru v bankovnictví, a stal se CFO v The Miners Coffee & Characters. Se společníkem Egorem máme nyní tři kavárny, k tomu pražírnu, catering a dodáváme kávu a stroje do kanceláří.

V životě se řídím třemi radami… které jsem objevil, či dostal v různých etapách života. Začnu od poslední, jíž jsem získal před čtyřmi oky od kolegy Paula ještě v Londýně a který vychoval tři dcery. Bylo to zrovna v době, kdy jsme se ženou čekali naší dceru Martičku. Řekl mi, že při výchově dětí je kromě lásky a podpory nejdůležitější vést je k samostatnosti a nezávislosti.
Druhou radu jsem nečekaně vyřkl v letadle někdy před sedmi lety. Dal jsem ji své ženě, která zrovna byla pod velkým pracovním tlakem. Později jsem zjistil, že něco podobného již přede mnou řekl Dalajláma a pravděpodobně mnoho lidí před ním. Nicméně, od té doby si ji často připomínám…
„Pokud máš problém a ten problém má řešení, tak si s ním nedělej starosti. Pokud problém řešení nemá, tak si s ním taky nedělej starosti. Starosti ti ten problém nevyřeší.“
Poslední, a pro mě nejdůležitější radu, která asi může za velkou část mé osobnosti, jsem dostal v deseti letech. Byla to vlastně poznámka kamaráda na mou obranu před spolužáky, jimž se nelíbil jeden můj nekonvenční vtip. Už si nepamatuju, co to bylo za blbost, ale kamarád na to řekl: „Hele, hoďte se do klidu. Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli!“ Ne, že by to něco změnilo na reakcích spolužáků tenkrát, či lidí dnes. O to víc si ale srandy užívám já.